Speleofórum 2012

(Václav Adamec, Vít Baldík, Zdeněk Dvořák, ZO 6 – 14 Suchý žleb)

Naše skupina má svůj druhý domov v Černé Hoře již po desítky let. Až do nedávné doby pracovala v Krivošijské oblasti v okolí Velji vrchu nedaleko Boky Kotorské, kde se realizovala především v jeskyních Pema, Maglena jama a zejména v Kozí díře (-662 m/1700 m), která je zároveň naším největším objevem v této oblasti. Vidina hlubokých horských systémů nás však přilákala dále do vnitrozemí mezi strmé srázy pohoří Maganik nedaleko města Nikšič, v těsném sousedství kaňonu Mrtvice. Právě ten se zařezává do okolních masívů více než 1 km hluboko a vytváří tím potenciál 1000 – 1800 m. Společně s ideální tektonickou predispozicí to byly více než slibné počáteční podmínky pro bádání v této člověkem prakticky neposkvrněné oblasti.

Příběh první české jeskyně, překonávající magickou hranici jednoho kilometru se začal psát v roce 2011, jen dva roky od první výpravy a zásadního objevu impozantní propasťovité jeskyně Nyx v samém srdci Trešteni vrchu (viz. Dvořák, Z.: Nyx a Aither, Speleofórum 2011).

Expedice 2011

V roce 2011 jsme neměli až tak moc na co navazovat. Nyx a Aither skončily a nám zbyly dva vchody, které jsme rok předtím nestačili prolézt. První bylo možné pozorovat ze vzdálenosti několika set metrů, když jsme se procházeli po terasách kolem Aitheru a přes hlubokou rokli pozorovali níže položený terén, hloubku druhého jsme pouze osondovali kameny. Zdála se být značná, a proto jsme se do něj vypravili hned, jak jen to bylo možné.

Propast pod medvědicí, nazvaná podle charakteristického skalního útvaru, byla teprve druhým objektem, skrývající se ve skalním městě, tvořícím vrcholovou plošinu Trešteni vrchu, který stojí za zmínku. Jeho nalezení předcházel delší průzkum hlubokých labyrintů trhlin, které toto neobyčejně vyvinuté škrapové pole skýtá. Propad byl nalezen v těsném sousedství ze tří čtvrtin skalami ohraničeného skalního amfiteátru v blízkosti závrtu, na jehož dně se nachází sutí téměř zavalený druhý vchod, kterým se dá při troše štěstí prohodit kámen do volného pokračování, spojujícího se o více než 100 m níže s jícnem, kterým jsme sestupovali my. Daleko jsme se však nedostali, neboť propast skončila v uzoučké trhlině kousek pod sněhovým kuželem v hloubce kolem 200 m.

Po krátké epizodě Niflheim (Suchožlebská ledová), což jsou označení pro relikt horizontální jeskyně, protínající v délce cca 200 metrů izolovaný skalní blok, následoval návrat na startovní čáru. Tou se nám stala drobná vápencová lávka vyvinutá na vrstevní ploše na úpatí stometrové skalní stěny Trešteni vrchu, po které jsme postupovali do stále vzdálenějších míst. Během okružních cest podél této stolové hory jsme vytipovali několik lokalit a menších oblastí, které jsme postupně prolézali.

Jelikož byla expedice roku 2011 co do počtu lidí největší, věnovali se někteří z nás i vchodům v bezprostředním okolí tábora. Tyto krátké výpady přinesly objevy menších vertikál a to propasťovitého torza meandru Dva zuby s hloubkou 120 metrů a především propasti Krkavčí. Zde byl proveden pouze jeden orientační sestup, kdy bylo dosaženo konce lana v hloubce 150 metrů, dále propast pokračuje se silným průvanem.

Iron Deep: Jedno z mnoha monotónních slanění do nepřeberného množství propadů, trhlin a šachet nás nakonec přivedlo k hledanému cíli. Když se zdálo, že sněhový kužel vyplní celé dno vstupní čtyřicítky, našel se v záhybu šachty otvor velikosti dveří, ukrytý částečně za padlým stromem, zadržujícím podstatnou část sněhové masy, nakupené na dně. Těžko říct, zda to byly teplé zimy, které způsobily, že dalších 40 m se dalo sestoupit kavernami mezi ledovcem a skalní stěnou ke krátkému horizontu, odklánějícímu trasu z míst, která může kdykoliv pohřbít sníh a led. Běžela druhá polovina expedice 2011.

První ověřovací sestup jsme s Pavlem zahájili ukotvením úderné osmičky na konci horizontu, zatímco nás po cestě zalité sluncem chladil pulsující průvan táhnoucí jednou tam, pak zase zpět. Prádelní šňůra vystačila tak tak na dno suché rozvětvené prostory pokryté sutí, za níž následoval desetimetrový stupínek do podobného dómu, kde se rýsovala další pokračování a závaly. Ze začátku to vypadalo na předčasný konec, ale malé okénko stahující silný průvan do nevelkého meandru opět rozproudilo krev v žilách. Bleskurychlý průzkum nezastavila ani pětimetrová propástka, ani následné zúžení. V těchto nadmořských výškách nejsou na Maganiku horizonty obvyklé, a tak jsem se, hnán nadějnou předtuchou a za skřípání cajků ocitl v menší prostoře, kde již hlasitému HU odpovídala ozvěna z neznámého prostoru. Toho dne jsme ještě stihli skopnout kubíkový kámen, který strašil v ústí propasti, vystrojit traverz, kterým jsme se dostali na níže položenou římsu a slanit dalších 80 m prostornou vertikálou na suťovou terasu. Pokračování se jevilo ve stejném duchu jako o sto metrů výše, dno nové propasti bylo ještě hluboko pod námi.

Další den jsme sice s Pavlem vyrazili v předstihu, ale i tak byli Petr s Kryštofem a Richardem, fotící postupně objevené prostory slyšet ještě když jsme se houpali v další z maganických vertikál. Propast nebyla ve své spodní polovině zpočátku ani moc široká, táhla se do dálky, kam pro zalomení stěn nebylo vidět a koryto, smáčené aktivem z tajícího sněhu postupně uskakovalo, takže jsme sestupovali po menších úsecích a krátkými traverzy se dostávali dále od vody směrem k hlavnímu jícnu. Posledních 60 m jsme se konečně odpoutali od stěny a slanili prostorou, kde se od sebe stěny vzdalovaly více jak 20 metrů. Shora se zdálo, že přistaneme na suti, ale naštěstí se ukázalo, že šachta pokračuje ještě několik metrů v mnohem menším profilu na druhé dno, odkud pokračoval meandr. Zúžení měly na svědomí již staré známé tmavé vápence, které se začaly objevovat ve vrstvách již vysoko nade dnem a které hrozily předčasným koncem podobně, jako kdysi v Nyx. Avšak v tomto případě tomu tak, alespoň zatím, nebylo. Meandr výšky 3 – 5 m a široký tak, že se jím dalo prosmýknout i v sedáku se zarputile prodíral tmavou horninou přes 150 m daleko při celkovém spádu pouhých 10 m. Ukázková klikatice s nevelkým aktivním tokem se nezavřela do úzkých puklin, ale naopak vyústila nad další širší stupeň, kde se na dně dalo zahlédnout pokračování v podobě dalšího meandru.

Objev vchodu, nazvaného pracovně Pahýl (podle suchého torza stromu, umístěného tak příhodně, že jsme za něj kotvili lano), se odehrál přesně v půlce druhého týdne a díky odjezdu a střídání lidí se práce v jeskyni zpomalily. Po prvním mapování, kdy jsme dotáhli polygon k ústí meandru, jsme se s nevelkým kusem lana šli podívat na konec horizontu. Tmavé vápence se znenadání rozestoupili a místo do úzkých zákrutů, jak se shora zdálo, jsme se o dvacet metrů níže dívali do prostorných kaskád, jejichž vznik má na svědomí pravděpodobně starý přítok v podobě vysokého komína, jehož stěny se ztrácejí ve tmě.

Na další akci jsme se kaskádou dostali o 80 m níž, kde na ni navázal teď již opravdový meandr. O něco větší, delší, a jak se později ukázalo v horní etáži prostorný koridor se lišil také tím, že se často držel výrazné tektoniky a v délce mnoha metrů neuhnul ani píď z nastaveného směru. Dále se začaly objevovat rezavé žilky s řádkami malých excentrik a občas sintrové náteky v podobných barvách. Ty v jednom místě nakonec zatarasily cestu, což nás donutilo hledat cestu nade dnem, čímž jsme se dostali do výše zmíněné vrchní části, kde se objevila překvapivě hezká výzdoba, zbarvená pravděpodobně díky železitým okrům do odstínů oranžové až hnědé. Pohyb zde znepříjemňoval jemný kluzký sediment a narůstající hloubka meandru, který se posléze začal vespod opět čím dál víc uvolňovat. Konečně se asi po 50 m traverzování otevřela nová propast a co víc, jeskyně se vymanila ze sevření špatně rozpustných vrstev a pokračovala vysokou chodbou v klasickém světlém vápenci. Polygon jsme stihli dotáhnout pouze do 450 m na začátek Druhého meandru, ale jak jsme správně spočítali, nacházel se konec námi objevených prostor již pod hranicí 500 m.

Iron Deep 2012

Dostatek času pro vytčený cíl, nový jeep, co nás vyvezl i s materiálem přímo pod hory a hromada materiálu, uskladněná z minulých akcí v sudu způsobily, že expedice se zatím největšími ambicemi probíhala bez větší nervozity. Většina salaší katunu Maganik letos zústala prázdných, a tak jsme na cestu pod Babin zub vycházeli bez posilnění v podobě kávy a domácí rakije, zato chodník, vyšlapaný minulý rok přes suťovýá pole byl ještě znatelný, což velice usnadnilo vynášku. K jeskyni je to ale z tábora ještě další kus cesty ne zrovna schůdným terénem a proto jsme stihli vystrojit vstup a p 208 až několik dní po příjezdu. Během sestupu se však změnilo pošasí, blesky se trefovaly do vrcholku 100 m od tábora a vápencové varhany kousek nad táborem chrlily proudy vody s kamením. Zvýšený průtok způsobil, že v půlce černých kaskád jsme se museli při revizi lan otočit, neboť bychom byli totálně mokří.

Na víkend náš tábor zcela osiřel, když jsme se všichni tři vydali pod zem na několik dní. První bivak jsme postavili na dně p208 (-350 m) na staré suché terase ze sedimentů. Mapování od posledního bodu na konci kaskád postupovalo celkem rychle také díky nově nalezené zkratce mezi kaskádami a Druhým meandrem, kterou jsme se dostali do velice snadno průstupné horní etáže, šetřící výrazně čas i síly. Kluzké traverzy v poslední čtvrtině tohoto horizontálního úseku jsme také zajistili lany, čímž bylo v podstatě vše připraveno na postup. Snad pouze kromě druhého bivaku, který měl stát na dně p 45 (-500m), zde se však projevila špatná pamět autora a po menším trapasu jsme se se stanem vrátili se na dno dvoustovky s tím, že snad během postupu nalezneme nějaké lépe obyvatelné místo.

Pro ten jsme přijali strategii úderné trojky, kde první, obtěžkán vrtačkou, železem a standartní dávkou 200 m lan vyrazil do neznáma a dvojka za ním mapovala. Po pravdě řečeno nám také nic jiného nezbývalo – byli jsme tři, ale později jsme tento způsob praktikovali i když nás bylo více, a zbylí (jeden až dva) se věnovali focení nebo průzkumu jiných částí jeskyně. V 509 metrech, kde jsme se minulý rok s Kryštofem zastavili nad neslezitelným stupněm, začíná jeskyně opět nabírat spád, mění se složení, charakter a typ vápenců a meandry, tu a tam přerušené nevelkými propastmi, začínají rychleji nabírat hloubku. Akumulátory se vybily někde pod hranicí 600 m.

To už běžel druhý týden a do tábora se začaly trousit posily. Byli jsme v nejsilnější sestavě. K původní trojce (Ursus, Venca a Petr Čáslavský) se připojil Richard s Kryštofem a další lidé, včetně Velkého Oťase a Ladi Kahleho zvelebovali base camp zásobami jídla a nezbytných nápojů, které nebylo možné vyrobit z roztátého sněhu.

Jeskyně vytrvale pokračovala a neobjevoval se jediný náznak toho, že by měla skončit. Po druhém místě na bivak však zatím nebylo ani památky, žádná rovná police na suchém místě, vše se buď svažovalo pod úhlem, nebo bylo na vodou smáčených místech. Až někde kolem 700 m jsme se dostali na zával několik metrů nad aktivem a mimo skap, ale kameny, tvořící terasu však byly příliš velké kameny na to, aby se zde dala udělat rovná plocha na spaní natož pro stan, bez kterého je pobyt v studených vysokohorských jeskyních dost nepříjemný.

Výrazná změna přišla v hloubce 750 m. Dosavadní monotónní postup přerušila opět výrazná subvertikální tektonika a na ní vzniklá více než 100 m propast. Lano nám sice skončilo asi 10 m nade dnem, ale i tak bylo vidět vysoký meandr, vracející se směrem, kterým jsme do propasti přišli. Odhadem jsme byli blízko, ne – li na hranici 800 m (ve skutečnosti 820 m).

Meandry Kajícníků (Václav Adamec): Lhal bych pokud bych tvrdil, že nález krápníkových pater byl cílem metodického průzkumu, šlo o náhodu a „štastný vítr“. Při návratu z prvního rozsáhlého mapování vstříc kilometrové hloubce jsem hnán neomylným pudem pro bloudění dosáhl vrchní části Druhého meandru a přehledl odbočku směr bivak. Ten vítr o kterém jsem se zmínil byl silný průvan, který se v jedné časti chodby zhruba na metru okamžitě ztratil. To mě přimělo vydat se ještě o něco výše a odměnou byl nález malého dómku s úžasnou výzdobou. Úžasnou tak, že Vás donutí k slzám a to nejen obrazně. Dómek je totiž zakončený úzkou plazivkou, fungující jako tryska, která zesiluje průvan, přichazející z pokračování do té míry, že přes slzy neuvidíte na krok. Pojmenování Chodba Kajícníků se tak samo nabízelo – jinak než po kolenou a v slzách se do pokračování nedostanete. Dál už jsem se ale sám neodvažoval a vrátil se zpět na křižovatku a díky Zdeňkovi našel i správnou cestu na bivak.

Vzhledem k pracovnímu nasazení jsme se k dalšímu průzkumu dostali až s příchodem čerstvých posil. Richard s Kryštofem převzali hloubkovou štafetu a já vyrazil tentokrát vyzbrojen fotoaparátem vstříc novým prostorám za plazivkou. Chodba pokračovala zvyšujícím se bahnitým svahem a po předchozí výzdobě to vypadalo na zklamání, ale po pár metrech se situace změnila a na vysokohorský kras neobvykle hezké sintry se se objevovaly v celé její délce. Zhruba po 150 m začala chodba postupně klesat a nakonec po 300 m vyústila do dómku s několika přítoky které se prudce stáčí a vedou neznámo kam. Ozvěna ale davala tušit podstatně rozsahlejší prostoru. Zde mě také zastihla povodeň, průvan se prudce otočil a celá chodba se zaplnila řevem vysokého vodopadu kdesi v temnotě přede mnou. Povodeň a vybité baterie blesku mě donutily vrátit se zpět ke kaskádám, kde byl však v tu chvíli průtok tak vysoký, že jsem musel asi hodinu čekat naž voda alespoň částečně opadla a umožnila výstup.

Povodeň, která na chvíli uzavřela Vaškovi cestu, naštěstí zastihla zbytek týmu ve stanu, pouze Petr se musel vrátit z dvoustovky, kde jej příval, hlásící se rachotem, podobným lavině kamení, zastihnul. Byla několikanásobně větší než ta, co nás potkala při prvním sestupu a voda se nyní celé hodiny valila na dno p 208 dvěma mohutnými kalnými vodopády.

Ještě druhý den po povodni se v nově objevené šachtě vznášela mlha z vodní tříště, která snížila viditelnost na deset metrů. Ledový vítr z dopadajícího vodopádu vanul do širokých meandrů kde dosavadní rozpor musel jít stranou a každý sebemenší stupeň se musel slaňovat. Po chvíli se meandry napřímily do vysoké trhliny, voda zmizela úzkými kanály dolů a my jsme museli pokračovali vysoko nad ní. Zde se pravděpodobně projevila mohutná, ke stěnám kaňonu kolmá dislokace, která byla zmapována i přímo v kaňonu Mrtvice, vzdáleném v těchto místech asi 1 – 2 km vzdušnou čarou.

Další výraznější stupeň na sebe nenechal dlouho čekat a brzy jsme začali slaňovat strmé kaskády, zužující se ke konci do 5 m široké roury, pohlcující několik aktivů. Shora se zdálo, že jeskyně možná skončí sifonem, ale po slanění bezmála 40 m studenou sprchou se naskytl pohled do vysoké, šikmo klesající trhliny, respektující předchozí směr.

Po návratu z této akce a rychlém vyhodnocení záměr jsme zjistili, že jsme dosáhli hloubky 1027 m. Vzhledem k absenci druhého bivaku a nebezpečí povodní již nebylo příliš chuti dole pokračovat, a tak jsme se podle hesla „v nejlepším přestat“ rozhodli, že průzkum této větve necháme na příští rok.

Poslední, třetí týden, posíleni uranovou legií L. Paška z Liberce, jsme se vrátili do krápníkových meandrů a jejich velkou část zmapovali a nafotili. Poslední den na bivaku jsme v zadní časti nalezli pokračování chodby s výzdobou reprezentovanou především krvavě červenými sintrovými jezírky, pokrývajícími v délce několika desítek metrů dno chodby, a také slanili dolů do míst, kam za povodně mizela voda. Již z daleka byl slyšet hukot vody, mající původ v třicetimetrovém vodopádu. Aktiv, větší než ten, po kterém jsme sestupovali hlavní větví však odtékal vysokým meandrem bez náznaku průvanu a po více než stu metrech se stropy dotkly hladiny a cestu prozatím uzavřel sifon. Vzhledem k vybitému distu jsme již tento úsek nestačili zaměřit stejně jako další vertikální větev, nalezenou proti proudu Druhého meandru, kam jsme se vůbec nestačili vypravit.

Jeskyně, pokřtěná jménem Iron Deep, dosáhla se všemi zmapovanými částmi délky 2845 m, celková délka objevených prostor však podle nás překonala 3 km. Vchod se nachází ve výšce 1767 m. n. m., z čehož se dá, při výšce vývěrů v kaňonu, odvodit potenciál 1400 – 1467 m. Její charakter určují převážně klasicky vodorovně uložené vrstvy propustných vápenců, na ně výrazná kolmá tektonika a pásma tmavých vápenců, způsobujícíc

h, že jeskyně z divokých vertikálních sekvencí přechází v dlouhé horizonty téměř beze spádu. Zajímavé možnosti by mohli poskytnout meandry Kajícníků, které jakožto starší patra tvoří dlouhé horizonty, protnuté později mladšími vertikálními větvemi, do kterých bychom jinak museli hledat cestu z povrchu. Zatím není jasné, zdali se spojí s objevenou částí, ale je šance, že se jimi dostaneme i do jiných, paralelních systémů. Stejně tak není jasné směřování jeskyně ke konkrétnímu vývěru a zůstává tedy otázkou, zda-li vyústí přímo v kaňonu, nebo se napojí na možné horizonty a poteče k hlavnímu vývěru Jame, nacházejícímu se několik km níže po proudu.

Na závěr je třeba zmínit, že první česká tisícovka, stejně jako celý projekt Maganik, je dílem několika málo nadšenců ze Suchého žlebu, našich kamarádů z Prahy, se kterými jsme podnikali výpravy ještě na Orjenu a v posledních dvou letech také dílem kamarádů kolem liberecké ZO. Zde jsou jejich jména.

Expedice 2011: V. Adamec, V. Baldík, V. Bumbálek, L. Bumbálková, P. Čáslavský, Z. Dvořák, P. Dvořák, K. Hösl, V. Kahle, R. Matouš, M. Olbrecht, J. Otava, L. Pašek, O. Šimíček, J. Večerek.

Expedice 2012: V. Adamec, V. Baldík, V. Bumbálek, L. Bumbálková, P. Čáslavský, Z. Dvořák, K. Hösl, V. Kahle, R. Matouš, M. Olbrecht, L. Pašek, O. Šimíček, J. Večerek.