Aby se předešlo počátečnímu nedorozumění, je třeba zmínit, že cílem tohoto článku není, jak by se z názvu mohlo zdát, urazit malý balkánský státeček, ale pouze snaha o stručný přehled výsledků v pořadí desáté expedice Suchého žlebu do krivošijských hor.

Expedice měla jeden hlavní cíl, jeskyni Kozí díru. Nesoudržnost jihoslovanských etnik a nekonečný dělící proces bývalé Jugoslávie umožnil, že tento (pouze) 654 m hluboký a rozvětvený propasťovitý systém se mohl vyhoupnout až na druhé místo mezi nejhlubšími jeskyněmi mladé republiky Crna Gora a 3. – 4. místo mezi českými objevy v zahraničí. A navíc zde byla šance pokročit dále, přičemž hranice sedmi set metrů se jevila jako snadno dosažitelná a silná motivace. Kromě toho jsme měli v záloze několik neprobádaných odboček, oken a větví, a proto byla snaha o co nejvelkorysejší provedení expedice. Výsledkem jednání, přemlouvání, shánění a příprav byl o něco slušnější počet výzkumníků než v minulém roce, a když den před odjezdem došlo i 400 m dlouho slibovaných lan a plánivská ZO zapůjčila plakety namísto těch, co již nedošly, mohli jsme v klidu vyrazit.

Oproti minulému roku, kdy jsme se pod nepřehledný terén krasu v okolí Velji vrchu vydali tak trochu naslepo, jsme tedy měli mnohem konkrétnější představu, která se dala shrnout do několika úkolů. První z nich představoval vystrojit 650 výškových metrů hlavní větve od vchodu pod propast Orjen, tzn. osadit asi 70 kotvení, za použití 900 m lan, z nichž přibližně pětina byla minulý rok ponechána v jeskyni na bezpečných místech. Druhým hlavním bylo prokopat úžinu v meandru začínajícím nade dnem této poslední propasti a dostat se tudy tak daleko, jak jen to bude během dvou týdnů možné. Třetí zadání znělo, nafotit alespoň pár záběrů, zejména z nových částí pod hranicí 300 m, aby bylo zřejmé, že jsme si tuto jeskyni opravdu nevymysleli a v případě neúspěchu dole prozkoumat i výše položené odbočky.

Vystrojování proběhlo hladce a již při druhém sestupu jsme nalezli do ústí zmiňovaného meandru. Ten, jak jsme minulý rok uvedli, se při pohledu z propasti jeví jako nevelké okno 6 m vysoko, při pozornějším pohledu však vyvstanou obrysy mohutné chodby, která je až na nejvrchnější část vyplněna hlinitými a štěrkovými sedimenty. Vzhledem k průvanu a absenci jakýchkoliv jiných odboček se nám na první pohled nesympatický meandr od začátku jevil jako jediná cesta vpřed. Avšak už samotná vystrojovací akce předpověděla, o čem bude téměř celá expedice. Nízkou šířavinu v délce asi půldruhého metru se podařilo prohrabat a proti průvanu postoupit kupředu, bohužel jen pár desítek metrů k další úžině. Perspektiva jednoduchých objevů tím dostala poněkud chmurnou tvář.
Mezitím dovezl Mártyho Patrol i druhou polovinou týmu a expedice se mohla rozjet naplno. V hloubce rovných tří set metrů jsme opustili squott pod kamenem a zbudovali čtyřhvězdičkový bivak, který sloužil jako zázemí trojici badatelů po dalších 5 – 6 dní. Zásoba lan určených na postup zůstala prozatím ležet pohozená bokem a veškerá naděje se upjala k polní lopatce, na které závisel další postup vpřed a hlouběji. Podmínky v meandru byly mimořádně odporné. Nedostatek místa a těžebních zařízení běžných doma v České republice nás nutil kopat mazlavé přilnavé s….y (sedimenty) vleže hlavou dolů, nebo se jen tak snažit propasírovat nohama napřed v měkkém bahně. V Moravském krasu běžné víkendové rozptýlení zde, 660 m pod zemí, poněkud kontrastovalo s obvyklou představou neohrožených explorátorů hlubokých horských propastí. Neuspokojivé výsledky kopání nás přiměly pokusit se překonat úžinu zatím neznámé délky pomocí sestřelování stropu.

Dva dny, které jsme s Petrem čekali na střílení, byly využity k průzkumu odboček v hloubkách cca 400 a 450 m, které se však dříve či později spojily se známými částmi, a k fotodokumentaci jeskyně, pokud to podmínky dovolovaly.
Trápení na čelbě pak pokračovalo i nadále. Ačkoliv se strop odlamoval perfektně, byly to špatně fungující patronky a zejména malá kapacita akumulátorů, které postup brzdily. Po posledním pokusu bylo možné nahlédnout do horizontálního pokračování balancující na hranici průleznosti a zatáčející po třech metrech doprava. A jelikož další kopání nebylo pro nedostatek prostoru a lidí reálné, nezbylo nám nic jiného, než tato místa prozatím opustit. Další postup je docela dobře možný za pomoci střílení a hodně výkonných akumulátorů nebo benzínové vrtačky.

Po Petrově odjezdu na Loferer Schacht jsme se ve dvojici vydali do tzv. Vedlejší větve, která měla podle mapy směřovat do objevených částí za rachitické meandry. Tím úspěšně pokračovalo další odškrtávání možností postupu, neboť jsme slanili nevelkými propástkami jen do hloubky 400 m, kde jeskyně skončila beznadějně úzkými puklinami podobně, jako ve všech meandrech této větve. Během odstrojování se nám také podařilo přetraverzovat 80 m nade dnem Stovky k ústí paralelní 40 m propasti padající do většího vyříceného dómu, který se však dalším oknem opět spojoval s hlavní propastí. A jelikož odbočky z tohoto chaosu sutě a popadaných bloků končily slepě, bylo definitivně rozhodnuto. Množství volných pokračování oddělujících se jako ratolesti od hlavního stvolu jeskyně se během několika dnů uzavřelo a jediným možným místem pro pokračování zůstal proklínaný střílený meandr za Orjenem, pojmenovaný podle tmavé barvy sedimentů a charakteristických rozměrů Černá nora.
Vedle Kozí díry probíhaly práce i v jiných lokalitách. Po letech byla navštívena a znovu zmapována jeskyně Anaj Aktak, exkurze se dočkala propast Sob a na závěr, den před odjezdem, jsme vyrazili do Zmijí propasti (místním názvem Podveze). Na neprůleznou úžinu jsme však záhy narazili i zde, v hloubce pouhých 100 m. Překvapivou událostí bylo setkání se slovinskými jeskyňáři působícími v řadách bosensko-srbsko-černohorské expedice Kameno more, tábořící několik km vzdušnou čarou od nás. Na toto náhodné setkání navazovala dvě další, která nám odhalila, s jakými skupinami se zde po letech míjíme a dala najevo, že zdejší kraje již nejsou z pohledu jeskyňáře tak zcela netknuté, jak by se mohlo někdy zdát.

Expedice se zúčastnili: Vít Baldík (Suchý žleb), Peter von Czaslavski (DAV Höhlengruppe Frankfurt/Main), Vojtěch Doležal, Pavel a Zdeněk Dvořákovi (Suchý žleb), Jan Marečková, Martin Suchomel (Babická speleologická skupina), Jaroslav Večerek (Suchý žleb), David Winkler.

Zdeněk Dvořák