Letošní rok se podařilo zrealizovat nejenom letní tábor na Orjenu a jeho zimní variantu na Dragaljském polji, ale také naplno rozjet projekt v pohoří Maganik, kde jsme navázali na velmi slibný začátek ze září 2009. Expedice do prvních dvou jmenovaných oblastí se odehrály v komorních sestavách ve třech termínech.
Dragalj/březen
S jednoduchou logikou – čím více výprav, tím více výsledků – bylo naplánováno zpestření zimních měsíců a lezecké protažení v podobě týdenní expedice, jejíž cíle byly zaměřeny k jeskyni Pemě. Prolézt co jsme nestačili zrevidovat na poslední akci (viz. Návrat do Pemy, Speleofórum 2010), pokusit se zmapovat co nejvíce a případně nafotit několik snímků, abychom se v létě mohli věnovat jiným lokalitám, tak zněla předběžná náplň následujících šesti dní.
Expedice se nakonec díky časovým možnostem jejích pěti členů odehrála až v prvním týdnu měsíce března a průběh byl proto velice nevypočitatelný. V tomto období se totiž na Dragaljském polji, položeném 600 m. n. m. a odděleném od Risanského zálivu hradbou pohoří Orjen s evropským srážkovým maximem, dalo očekávat různé počasí od sluncem prosvíceného jara, přes deště až po sníh, což se nakonec také vyplnilo.
Příjezd se kryl s nástupem jasného teplého období, které v jihozápadní Evropě vystřídalo dva týdny lijáků. Předchozí vydatné deště a tání sněhu zavinily mohutné vzedmutí podzemních vod a jinak všední prohlídka vyschlého vývěru Sopot se změnila v působivé divadlo s třicetimetrovým vodopádem v hlavní roli. Při letmém pozorování zálivu bylo možné najít další, pod hladinou skryté vývěry, prozrazující svoji přítomnost více či méně širokými koly na hladině, čáry způsobené mísením sladké a slané vody lemovaly celé pobřeží v místech, kde jsme projížděli. Nahoře na samotném polji se však ještě držely zbytky sněhu a souvislý příkrov ležel v horách nad úrovní 900 m.
Hned první den po příjezdu se opět zatáhlo, nicméně ještě za sucha jsme se vydali do severní větve, kterou jsme v létě neprošli až do konce (Otava, Speleofórum 89). Zbývaly vlastně dva malé stupně v meandru a již se otevřela třicetimetrová studna, vzniklá pravděpodobně jeho rozšířením přítokem zprava. Podobně jako před dvaceti lety se náš tým dostal zhoupnutím do okna, pouze zvukovou kulisu v jinak ztichlých prostorách nyní zaopatřovalo všudypřítomné šumění vod, padajících z neznámých komínů nebo tekoucích vespod meandrů. To byla v podstatě konečná. Zprávy ve Speleofóru a popisy pamětníků naznačovaly, že za oknem výzkum skončil v úžinách, a proto jsme se ani nepokoušeli následovat vodu za průlezem vysekaným kladívkem, ale začali lézt sevřeným meandrem vzhůru s nadějí, že se někde výše naskytne příležitost, jak těsná místa obejít. Přibližně do dvou třetin jeho výšky (15 m) byly vidět stopy po předchozích lezcích, což znamenalo, že tudy cesta nevede. Když jsme však dospěli až pod samotný strop, šlápoty a olezené stěny se vytratily a jemný, neporušený nános sedimentů pokrývající elipsovitě rozšířenou nejstarší partii meandru dával najevo, že jsme dospěli do míst lidmi netknutých. A opět se v plné síle projevil průvan, vanoucí směrem od vchodu celou předešlou větví. Několik desítek metrů se dařilo pohodlně pokračovat, když znenadání byl celý profil vyplněn hlínou a průvan se stáčel podél ní kolmo dolů do nevábně vyhlížejících úžin. Pohodlný postup byl ten tam a nezbývalo, než se jimi pokusit prosmýknou a zkusit štěstí níže. Meandr nedával mnoho možností na výběr kudy se propasírovat a naštěstí se po asi desetimetrovém sestupu kalibračním sítem pro vychrtlé speleology začal pomalu uvolňovat v křivolaké, hluboko dolů padající prostory. Tichý průvodce se ale nad nimi náhle stočil, stahován horizontální, nyní již volnou etáží, kličkující pár desítek metrů dále k nevelikému stupni, kam již opět doléhalo šumění vody, pravděpodobně té samé, kterou jsme před chvílí opustili.
Ze tří pokračování, která se nabízela z jakéhosi dómu či spíše křižovatky vysokých rozpadlých meandrů, vytvářejících na zdejší poměry větší prostoru, stojí za popis pouze jedno z nich, protože u ostatních se záhy došlo na konec. Začínalo 35 m propastí Vranac, ústící malým průlezem do dalšího horizontálního úseku, kde se však charakter jeskyně podstatně změnil. V době zvýšených vodních stavů aktivní koridor, byl v porovnání s předchozími částmi jeskyně pouze jejich několikanásobně zmenšenou kopií, průleznou v horní části, větvil se na různá patérka nezávislá na vodoteči a posléze se dělil na další, tlakem vykroužené odbočky. Potok se spirálovitě kroutil a občas zmizel do úzkého kanálu, přibíral na síle a skákal přes několikametrové stupně. 1. přítokový sifon a začátek odbočky pod komín Trautenberk byly poslední místa, kam jsme stihli dojít, a jak se ukázalo později, šlo v podstatě o celý hlavní tah.
Dragalj/červen
Prostřílením úžin Vesuvova meandru na úvod druhého výjezdu byla zase o kousek více pootevřena brána k zatím neznámým partiím Pemy. Pohodlná cesta tímto úsekem přišla vhod, neboť další tři akce byly plné volného lezení, výstupů, slezů, traverzů a plazení v členitých a spletitých útrobách nových objevů.
Nejprve jsme rychlým průzkumem aktivu končícího v 2. sifonu a slaněním ke 3. sifonu na dně propástky p13 dospěli na konec této sestupné větve a zůstali v nejvzdálenějších místech od vchodu odkázáni na stoupající, odporně zabahněnou chodbu, která se nakonec napřímila v kolmý komín, volným lezením nezdolatelný. Jeho vyhákování odhalilo pouze úžinu s ozvěnou a začalo etapu neúspěšných pokusů o nalezení nějakého zásadního pokračování jeskyně.
V průběhu expedice pak byly směrem k východu zkoumány odbočky, z nichž se jen některé podařilo prolézt do konce. Platilo to např. o chodbě k sifonu Pepa, nedolezena zůstala naopak dlouhá stoupající větev U Sintrové desky, v jejíž horní části byl zastižen neznámý přítok. Celé bludiště plné tlakových kanálů však jevilo i jiné známky zaplavování a celkově se zdálo neperspektivní, a proto jsme se rozhodli k vylezení jednoho z mnoha komínů, které svými poměrně velkými rozměry a charakterem čistých horských propastí vzbuzovaly více naděje, než zamotané chodbičky. O mnoho hezčí výstup bezmála čtyřicetimetrovým komínem však skončil s naprosto stejným výsledkem. Zbytek času pak bohatě vyplnil průzkum poslední části bludiště, začínající nevysoko nade dnem komína, na jejíž důkladné poznání bychom však potřebovali minimálně celý další den.
Crkvice/srpen
S labyrinty Pemy jsme se definitinvě rozloučili až po jejich částečném zmapování, které se odehrálo v prvních dnech třetího, nyní čtrnáctidenního výjezdu. Zpočátku trochu hrozilo, že se nám vůbec nepodaří poskládat akceschopnou skupinu, ale nakonec z Brna vyrazila pětice lidí, a když se ráno po příjezdu objevil i Daniel, byl předčasný konec definitivně zažehnán.
Mapování distem probíhalo velice rychle, zvláště, když byl za tímto účelem zřízen bivak hned pod vchodem a po čtyřech dnech jsme mohli z jeskyně odejít s daty pro 1,5 km dlouhý polygon, tvořený více jak ze dvou třetin novými objevy.
Další činnost, kromě průzkumu Maglené jamy, kde se angažoval Daniel a střídavě mu při tom sekundovali členové naší expedice, byla podmíněna hromadnými přesuny lan. Prvních 400 m vytažených z Pemy jsme použili na zpřístupnění 300 m Kozí díry, kde nás již čekal bivak a plazivka Černá nora, kterou jsme chtěli když ne prostřílet, tak alespoň trochu potrápit. Následně pak měla být drtivá většina materiálu vytažena, abychom ji mohli použít na Maganiku hned po skončení této akce.
Pokus v Maglené vyšel naprázdno. Zato v Kozí díře sedmihodinová střelecká šichta prolomila největší bariéru a vzkřísila možnost dalšího pokračování. Za krátkou úžinou začíná opět průlezná chodba, otázkou však zůstává, kam až, neboť za skalní kulisu bylo vidět jen pár metrů.
Expedic v roce 2010 se účastnili: Daniel Colliard (Vulcaine), Pavel a Zdeněk Dvořákovi (ZO Suchý žleb), Jaroslav Gregor (ZO Tartaros), Kryštof Hošl (Praha), Miroslav Kotol (Plánivy), Richard Matouš (Praha), Petr Smejkal (ZO Býčí skála) a Jaroslav Večerek (ZO Suchý žleb), Franta