Do Černé Hory jsme se v roce 2004 vydali v první polovině srpna. Odjezd dvou expedičních vozidel provázela příjemná zpráva, podle níž jsme byli očekáváni na Durmitoru jeskyňáři z klubu ASAK Beograd, kteří projevili zájem o naši činnost na Orjenu. Tam jsme také po dvoudenní jízdě bývalou Jugoslávií dorazili. Letní kemp srbských speleologů jsme našli poměrně snadno nedaleko od vchodu do jeskyně Jama na Vjetrenim brdima (-897 m). Co nám však vyrazilo dech byla mohutnost této akce. Když jsme se asi po půlhodině stoupání přehoupli přes hranu planiny, spatřili jsme tábor čítající několik desítek stanů včetně polní kuchyně. Kromě samotných Bělehraďanů zde byli Poláci, Angličané, Rusové a zanedlouho měli dorazit i Bulhaři. Při pohledu na tento Babylon a okolní kras jsem tak trochu nechápal, co tady tolik lidí bude dělat. Jeskyně, pokud vím, jsou zde jen dvě a jiné vchody aby člověk pohledal. Nicméně přijetí bylo srdečné, rakija vynikající…

Již za tmy jsme dorazili do Crkvice, kde nás čekal osamocený Laďa, teď už s horšími zprávami, a to, že slibovaná účast Daniela a Karlose z Miroldy se asi konat nebude. Přijel prý jen Eric Quinnec, a ten bydlí v Risanu v hotelu a zajímá se jen o své „brouky“, což nám nebylo moc platné. Zůstalo nás tak jenom pět a poté, co Oťas odjel domů jen čtyři.

Oproti minulému roku, kdy byla naše skupina schopná explorovat zároveň ve dvou různých lokalitách a k tomu ještě prolézat nové vchody, jsme byli nyní nuceni program poněkud omezit. Nové vchody byly hledány na severozápadním okraji Dragaljského polje a pod vrcholem Orjenu. Hlavní síly jsme vrhli opět do zatím nejnadějnějšího systému Maglené jamy, kde bylo během čtyř sestupů objeveno 100 – 200 m meandrujících chodeb a vylezena dvě okna v -160 a -300 m. Stejně jako minulý rok bylo pokračováno ve střílení koncové úžiny se silným průvanem v propasti Malov Do a podniknuto několik treků do okolí (Velji vrh, Orjen, vyvěračka Sopot v Risanu). Rozluštění krasové tajenky Dragaljského polje se tedy zatím odkládá na další rok, kdy se k nám, doufáme, připojí i kolegové z ASAKu.

Nejzajímavější z celé expedice byla bezesporu nová zkušenost s bosensko-srbskou policií. Místní švestky, nedlouho poté, co schovaly flinty do stodol, dostali nové, naštěstí ne tak nebezpečné hračky – radary, a ty používají se stejným nadšením a přesností jako ostřelovací pušky. Naštěstí se pokuty hlavně díky Oťasově řečnickému umění (přestože neznal ani slovo srbsky) podařilo usmlouvat, a tak máme alespoň pár veselých vzpomínek. Ještě se mi nestalo, že bych se při policejní kontrole řezal smíchy, zatímco muži pořádku nechápavě zírali na divoce gestikulujícího starého krasového badatele.