Publikováno Speleofórum 1987

ZO ČSS 6-14 Suchý žleb

Vedoucí: dr. Vladislav Kahle

Autor: dr. Jiří Otava

Hlavním sportovním cílem expedice uskutečněné od 14. 8. do 13. 9. 1986 byl průstup světoznámou propastí Gouffre Berger ve Francii. Dalším cílem bylo zúčastnit se 9. mezinárodního festivalu speleologických filmů v La Chapelle en Vercors, poznat klasické evropské krasové lokality – Fontaine de Vaucluse, Grand Causses, Aven Armand, Pierre St. Martin, Altamira. Španělská část programu navazovala na pokongresové akce a cílem zde bylo seznámit se s nejpopulárnější krasocou oblastí západní Evropy posledních let – pohořím Picos de Europa.

Systém Gouffre Berger Byl již v literatuře nesčetněkrát popisován, proto se omezíme jen na základní charakteristiku. Jeskyně se nachází v nejsevernější části pohoří Vercors na planině Sornin, vchod leží 1460 m n.m. a je necelých 10 km západně od Grenoblu. Hydrologicky náleží vyvěračce Cuves de Sassenage a koncové sifony obou systémů jsou od sebe vzdáleny 1500 m při převýšení 30 m. Geologicky je jeskyně vyvinuta v mesozoických křídových vápencích urgonské facie a slínitých vápencích hauterivu.

Z hlediska historie speleoalpinismu je Gouffre Berger zajímavá tím, že zde jeskyňáři poprvé překonali hranici hloubky 1000 m.

Průběh akce

Na sedlo Molliére, tradiční místo pro tábor, vede úzká asfaltka končící parkovištěm 1600 m n.m. Po zabydlení nedaleko životodárného pramene jsme se dali neprodleně do příprav k sestupu. K těm patřila i zdvořilostní návštěva u starosty vsi Engins, který spolu s Francouzskou speleologickou asociací určuje „pořadník“ sestupů do propasti. Nutno podotknout, že G. B. je podobně jako např. himalájské štíty zadána na několik let dopředu jeskyňářům z celé Evropy. Týden před námi byl vyhrazen mamutí expedici Angličanů z Yorkshire, k nimž se přidala skupinka Maďarů (BEAC Budapest), po nás nastupovali Francouzi. Náš termín od 17. do 24. 8. byl výsledkem nejen mnohaleté korespondence s Francouzi, ale i splnění poměrně přísných podmínek. Mimo jiné zahrnují např. účast diplomovaného lékaře při sestupu, účast nejméně dvou členů národní speleozáchranářské služby, pojištění, záchranářské lůžko, navázání telefonního spojení aj.

Samotný průstup byl organizován osvědčeným způsobem 2 či 3 členných postupových družstev, za použití 8 mm statických lan a kovových kotvicích destiček při vystrojování. První skupina (Nejezchleb, Kyselák, zabezpečení Prejza) dosáhla závěrečného bodu – sifonu v hloubce -1122 m již brzy ráno v úterý 19. 8. – viz harmonogram. Systém je zajímavý a komplikovaný tím, že v hloubce přes 1000 m následuje překonávání několika vodopádů a posléze plavání v neoprénových oblecích či na člunu. Po návratu jeskyňářů od sifonu na bivak v hloubce -494 m bylo navázáno telefonické spojení a zabezpečovací skupina přinesla z povrchu další karbid, potraviny a spací vaky. Karimatky stabilně umístěné na bivaku umožňovaly nesrovnatelně lepší odpočinek nežli bivakovací závěsné sítě. „Rekord“ zde vytvořila polská trojice, která po návratu od sifonu prospala nepřetržitě 21 hodin. Další skupiny – dvoučlenná Kahle, Šimíček a čtyřčlenná polská Sadowska, Bednarek, Dudziński a Lisiecki, dosáhly sifonu ve čtvrtek 21. a pátek 22. 8. Zde již byl průběh expedice poněkud komplikován opakovanými průtržemi mračen, které silně ovlivňují průstupnost i bezpečnost pohybu po jeskyni. Retransport, který začal v sobotu, musel být přerušen a byl ukončen v neděli v 18.00 vytažením posledního vaku z jeskyně.

Po úspěšném týdnu v G.B. nás čekal filmový festival. Zahajovací večer lze charakterizovat jako velkolepě pojaté show v plenéru doprovázené světelnými a zvukovými ekekty. Přes kaňon a ve stěně u Pont en Royans bylo zavěšeno mnoho lan a na nich několik desítek speleoalpinistů za hudebního doprovodu a ve světlech reflektorů a ohňostroje sehrála představení, jehož obsahem byl odvěký boj principů dobra a zla. Celé představení a divácké reakce prozrazovaly, že speleoalpinismus je ve Vercorsu i jinde ve Francii vskutku národní zábavou či sportem. Ze samotného programu festivalu nás zaujal především dvoudílný životopisný film o velikánovi světové speleologie Norbertu Casteretovi a technicky i režijně velmi zdařilý autentický snímek o zdolávání propastí Epos a Provatina na planině Astraka v Řecku.

Na krátké zastávce v Pyrenejích členové expedice navštívili systém Pierre St. Martin. Díky zbloudění v husté mlze a návštěvě baskického pastevce poznala jedna skupina památná místa známá z klukovské četby „Drama v Svatomartinské propasti“ – horní vchod do systému s pamětní deskou Marcela Loubense. Teprve potom jsme klesli zpět do St. Engrâce a využili povolení starosty k návštěvě jeskyně. Druhá skupina mezitím prošla tunelem E.D.F. přes Salla de la Verna horní částí systému po Lepineuxovu šachtu a zpět. Z Pyrenejí se expedice přesunula do Španělska, kde pobyla vzhledem k časové tísni od 1. do 7. 9. Cestou k hlavnímu cíli – pohoří Picos de Europa – byla krátká zastávka v Altamiře. Zde nás čekalo několik překvapení. Vstup do jeskyně se světoznámými paleolitickými malbami není bez ohlášení pro běžné návštěvníky možný, zato u vchodu je velmi dobře zařízené muzeum. Zde jsou přesné kopie paleolitických maleb, videoprogram z jeskyně, ale i obrazy Zdeňka Buriana, kterého si Španělé velmi váží. Reprodukce jeskynních maleb i fotografie Burianových obrazů lze levně koupit i v přilehlé prodejně, snad jen s tou nepřesností, že lovecká scéna od Předmostí u Přerova je prezentována jako „Paleolitičtí lovci u Altamiry“.

Pohoří Picos de Europa je v posledních letech doslova Mekkou především britských, francouzských i španělských speleologů, o čemž svědčí m.j. i samostatné číslo bulletinu Spelunca (červenec – září 1985) věnované výhradně výsledkům speleologického průzkumu této oblasti. Jako východisko jsme použili tábora u Las Vegas de Sotres (1070 m n.m.). Již na první rekognoskační túře jsme pochopili, proč jsou expedice do Picosu pojímány tak velkoryse – desítky účastníků, doba trvání minimálně 1 měsíc, častěji několik měsíců, doprava materiálu nezřídka vrtulníky, zabezpečení vysílačkami. Vchody do hlubokých propastí totiž leží 5 i více hodin chůze od základního tábora, převýšení 1000 m i více, téměř neexistují zdroje pitné vody, terén je orientačně krajně náročný, časté mlhy a deště od Biskajského zálivu, noční teploty pod bodem mrazu i v létě. Zdejší vysokohorské jeskyně jsou velmi chladné, teploty i v létě se pohybují většinou těsně nad bodem mrazu. Po zjištění těchto okolností jsme se soustředili na povrchovou dokumentaci v okolí Peňa Castil a posléze ještě v oblasti Uriello. Zde stojí za zmínku, že nakupení ústí propastí je zde tak silné, že se při jedné túře ani s podrobnou mapou nezdařilo nalézt vchod do systému Torca Uriello. Krátké seznámení se španělským, či v poslední době spíš západoevropským jeskyňářským rájem bylo zároveň ukončením nabitého speleologického programu expedice. Následovala přes 3000 km dlouhá zpáteční cesta po trase Burgos – Barcelona – Marseille – Janov – Vídeň – Brno, kam jsme dospěli 13. 9. zdrávi a v plném počtu. Celkově měřila trasa asi 7000 km a doprava osob i materiálu proběhla téměř bez problémů třemi osobními vozy Š-120, Š-105 a R-9TL.