Na tradiční expedici do Černé Hory jsme se vydali koncem července s očekáváním, že se nám podaří úspěšně navázat na objevy z minulých let. Jako obvykle nás jela část vlakem přes Budapešť, Bělehrad a Podgorici, zbytek vezl veškerý náklad v jednom autě přes divoké balkánské hory Bosny a Hercegoviny. Cesta proběhla bez větších komplikací. Naší akrobatickou jízdou na nákladním vagonu jsme si vysloužili pozornost nejen cestujících rychlíku Tara, ale i srbské milice, která se naštěstí ukázala jako mírumilovná, a tak jsme se po dvou probdělých nocích shledali na Buzerplacu – našem tábořišti v zaniklé vsi Crkvice.
Hned v den příjezdu jsme se pustili do výzkumu horních partií Kozí díry, kde z minulého roku zůstala dvě neprolezená okna, ale ani jedno nás nepřivedlo do objevů, které by stály za řeč. Akci jsme využili k domapování jeskyně.
Protože jsme zavrhli možnost výzkumu v Maglené jamě, věnovali jsme veškeré úsilí hledání nových jeskyní v krasové džungli vysoko nad Dragaljským poljem. Slanili jsme do množství vchodů, ale k našemu zklamání většina končila zasuceným dnem nebo úžinami, aniž by jejich hloubka přesáhla 100 m. Nejnadějněji se jevil drobný systém Anaj Aktak, který dosáhl po sérii menších stupňů oddělených horizontálními pasážemi hloubky přesně 100 m, končil však několikacentimetrovými štěrbinami. Neúspěchem skončil i průzkum uzávěrové hrany Dragaljského polje. Podzemí však zde o sobě dává vědět silnými průvany, které v určitých místech způsobují takové ochlazení, že i v poledních třicetistupňových vedrech vám po chvíli začne být zima. Za zmínku stojí cca 100 m hluboká jeskyně objevená v doposud nezkoumané oblasti za hřbetem západně od závěrové hrany polje.
Kromě intenzivního průzkumu podzemí si někteří z nás udělali čas i na pěší výlety do okolních hor – na hřeben Reovačky gredy a vrchol Orjen (1894 m n. m.) a do údolí Zaslap s vývěry, které jsou tak silné, že v minulosti sloužily jako pohon soustavy vodních mlýnů a dodnes jsou zdrojem pitné vody pro nedalekou ves.
V druhé polovině pobytu přijíždějí i naši známí z Francie, nejprve Eric Quinnec s rodinou a několika kolegy ze skupiny Minos a posléze i Daniel Colliard (Cavernicoles) s Carlosem Placidem (Ursus et Dolomites). Frantíci hned po příjezdu doslova vtrhli do Maglené s mraky lan, vrtačkou a čluny a během jednoho dne objevili více než my za celou expedici.
Na závěr dvoutýdenního pobytu jsme společně s Francouzi podnikli jednu akci v Maglené, která jeskyni opět přidala nějaké ty metry. Pak už nás část odjela domů, zbytek se rozdělil a buď zůstal s Francouzi v Crkvici, nebo se vydal do známého pohoří Durmitor. V Maglené se během dvou následných explorací podařilo opět postoupit, byly objeveny další chodby, které nás přivedly ke krátkému aktivu a několika sifonům. Díky nízkému stavu vody se podařilo překonat jezero na konci meandru U šesti štychů a proniknout do poměrně velkého koridoru vedoucího jak jinak, než do vody. Z Maglené se tak stal systém o hloubce kolem 300 m a délce minimálně 1 km, bohužel, mapu jsme od Francouzů ještě nedostali a dá se předpokládat, že ji uvidíme až v Černé Hoře. Jeskyně je velmi členitá, střídají se zde horizontální tahy s propastmi, chodby s různými průřezy, jejichž tmavé stěny vytvářejí spolu s hlubokými modrozelenými jezery nádhernou podívanou.
Akce se zúčastnili: Pavel, Tomáš a Zdeněk Dvořákovi, Vladislav Kahle, Jana Marečková, Kateřina Marsová, Jaroslav Večerek.
Zdeněk Dvořák
Publikováno: Speleofórum 2004 (ročník 23), 54, Praha 2004, ISSN 1211-8397
