Když jsem si v létě uvědomil, jak málo lidí je k dispozici a co by nás na Maganiku čekalo, přiznám se, že se mi do bivaku pod Trešteni vrh vůbec nechtělo. Navíc zde byla možnost spojit síly s Danielem Colliardem a sestoupit po delší době do Maglené jamy na Dragalji, kde náš známý již před rokem oznámil slibný postup a šanci na odhalení podzemního komplexu, jehož průzkumu bychom se v případě úspěchu mohli věnovat do konce života. Od lidí vzdálený bivak na Maganiku bychom vyměnili za pohodlné kempování vedle Dragaljské kafany, ještě vzdálenější vchod za práci v jeskyni, která je co by kamenem dohodil odtud a vynášky přes sedla a suťová pole za auto, silnici a komfort dostupnosti všeho potřebného. Všem nadějím na pohodlnou kavárenskou dovolenou udělal čáru přes rozpočet Laďa Pašek, který ještě v době, kdy nebylo o výpravě na Maganik pochyb, oslovil firmu Vertical trade s. r. o. jenž v ČR zastoupuje firmu Petzl a nakonec se dočkal krabic s materiálem. Nepůjde tedy o reklamní hru, když řekneme, že bez Petzla bychom expedici neuskutečnili. S hromadou úvazků, lezadel, smyc a plaket jsme již na Maganik odjet museli, byť jsme nakonec oproti minulým expedicím zkrátili pobyt dva týdny a dvoudenní rezervu, kdyby něco.

Snad vůbec poprvé nás v době před odjezdem oslovili černohorští jeskyňáři. Objev kilometru minulý rok vzbudil zájem u skupiny Akovo – Bijelo Polje, která v minulosti spolupracovala s Honzou Sirotkem a skupinou Pustý žleb při výzkumu jeskyně Djalovića pećina. Vedoucí klubu, Željko Madžgalj, měl především zájem o souřadnice a dokumentaci nových jeskyní pro jeho katastr vchodů a po několika mailech a krátkém telefonátu jsme si domluvili sraz na začátku expedice. Příjemné bylo, že nezůstalo jen u předání informací, ale díky osobní účasti Miloše Pavićeviće z Podgoricy jsme spojili síly i pod zemí, při sestupu do propasti Aither a výzkumu Iron deep.

Veškerá energie, nasměrovaná uprostřed léta do chladného vlhkého inferna, mohla přijít vniveč přispěním ještě chladnější zimy. Ze zpráv, přicházejících z Černé Hory, byla bohatá na sníh a opravdu, v kotlích pod Babin zubem bylo rozsáhlé sněhové pole, které pohřbilo většinu trosek havarovaného letadla ze 70. let. Kde se minulý rok chodilo kolem desetimetrové průrvy se zdvihal sněhový kužel do výše očí a rychle tající sněhové mosty překryly řadu trhlin. V Nyx, kam směřovala již druhá polská výprava žagaňských Bobrů, leželo dno vstupní light hole pod několikametrovou sněhovou masou, ze které zíralo jen temné oko vytáté nad jícnem následující propasti a neustávající přísun ledové vody provázel Poláky po celou dobu sestupu.

Bez všudypřítomného studeného deště přibývajícího s narůstající hloubkou se obešla naše fotografická návštěva Aitheru, který je se svoji 356 m hlubokou a až 35 m širokou vstupní šachtou jednou z největších podzemních prostor Černé Hory. Zde se poměry od poslední návštěvy v podstatě vůbec nezměnily, dokonce i ledová zátka v 90 m vypadala stejně jak před třemi lety. Bohužel, focení hlavního jícnu překazila mlha a tak jsme opět odešli pouze s fotkami užší, horní třetiny.

V Iron Deep naopak sněhu přibylo. Bylo ho o 10 m více oproti minulému roku, ale zdálo se, že prostor vedle skály bude volný, což se potvrdilo a od kraje srázu byla vidět modrá plachta, bránící sněhu, aby padal níže a zavalil tak úzké pokračování na dně. V tomto případě však plocha tající vrstvy zůstala stejná a množství vody se tím pádem oproti Nyxvůbec nezvýšilo.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsme pouze dva zůstávali na celý pobyt, nám po vynášce, focení a zařízení prvního bivaku zbyly asi tři dny na to, abychom v Iron Deep do konce prvního týdne pokročili. První metou, pro dosažení úspěchu, bylo vybudování dalšího postupového tábora. Jak už se stalo běžným jevem, základna na povrchu osiřela a nevelký (pětičlenný) tým se spustil pod zem. Ivan s Laďou zůstali v bivaku prvním, odkud vyrazili s fotocajkem do meandrů Kajícníků a do chodby Za staříky. Kromě dokumentace bohatě vyzdobených meandrů na jinak extrémně strohý vysokohorský kras, se našel čas i na letmou rekognoskaci odbočky, vedoucí ze starých krápníkových pater k další mladé, aktivem oživené větvi (Liberecká studna, zatím nezmapováno).

O několik set metrů níže jsme se zatím ve zbylé trojce Vlasťa, Petr a Ursus snažili upravit bivakovací plochu tak, abychom na ní bez větší psychické a fyzické újmy byli schopni strávit několik klíčových nocí. Poloha druhého bivaku nám dělala starosti při poslední expedici a nakonec jsme v úzkých meandrech a mokrých propastech našli pouze jediné místo. Přibližně 730 m hluboko se meandr rozestoupí do širší prostory, s jezírky a sprchou z neznámého komínu. V místě, kde se stěny opět začínají přibližovat k sobě, mizí potok mezi kameny a nahoru stoupá asi třímetrový svah z velkých balvanů sevřených stěnami ve směru postupu do 2 – 3 m široké a asi 5 m dlouhé kostrbaté plošiny, končící pětimetrovým slaněním zpět na aktiv. Ostré kameny byly tak velké, že se nedalo uvažovat o stavbě stanu, a proto jsme se rozhodli pro nocleh v sítích. Jejich shánění probíhalo na poslední chvíli, takže jsme nakonec dolů vláčeli čtyři sítě po 190 Kč s dřevenými výztuhami na obou stranách, které jsme sehnali v obchodu se zdravou výživou. Výrobce by se asi divil, kam až se dostaly. Po delší chvíli se nám podařilo tři z nich roztáhnout a ukotvit je do stran tak, aby se nocležník neprobudil mezi kameny (později jsme přidali i čtvrtou, která byla pod třetí, kdy těžší Petr spal dole a lehčí Miloš nahoře) a nad nimi napjali střechu z igelitové plachty proti skapu. Ta byla z návětrné strany časem doplněna stěnou z lehké silonové látky jako zábrana proti průvanu a případné vodní tříšti z vodopádu.

Další den jsme se vydali prověřit lana, opravit vystrojení na poslední známé místo jeskyně a podívat se dále, jak jen to bude možné. Do dna p 111 se nic neobvyklého nestalo, ale v Bílých kaskádách a níže vodní živel očividně řádil. Natýřená lana v blízkosti vodopádů nepřekvapila, s tím se počítalo, ale jak se otevřelo několik majlon, evidentně v bezpečné vzdálenosti od vody je menší záhadou. Pravděpodobně za ně může pulsující vítr, vzniklý při vysokém průtoku, který chvěním způsobí jejich rozšroubování nebo se tyto kotvící body dostávají do trasy sezónních aktivů. Nejhůře dopadlo lano v propasti Hastrmanovo oko, které jsme minulý rok nesbalili (mysleli jsme, že se tam ještě vrátíme), a které končilo uřízlé několik metrů nad zemí.

Za Hastrmanem se jeskyně napřímila podél zlomu a roztáhla do výšky i do hloubky. Měli jsme ještě poměrně plný akumulátor, takže jsme zavrtali dvě kotvy a spustili se níže do koryta. Z něj se dalo opět postupovat daleko od vody a traverzovat po terase nad jícen nové 50 m propasti. Na její dno jsme si jenom posvítili a zhoupnutím do okna jsme se dostali do paralelní suché šachty a s vodou se potkali až o 40 m níže v dómu, kde se sbíhalo více drobných aktivů. Zde čekal první náznak změny charakteru jeskyně. Poté co jsem slanil přes několik svázaných odřezků co jsme zachránili ze starších lan a, zatímco Vlasťa nahoře oddaloval lano do prostoru, protože nám už došly kotvy, jsem na druhé straně dómu rozeznal obrysy horizontální, do elipsy vykroužené chodby, nyní zvané První horizont. Nános sedimentů pokrýval terasu nad vodou a na chvíli zdálo se, že jsme dospěli do úrovně, kde se jeskyně mění z vertikální v převážně horizontální. Ale po chvíli se voda opět zakousla do horniny a odtekla šikmou sevřenou slují dolů, zatímco horizontální tah se proměnil v neschůdný terén a pouze chladný průvan táhnoucí dále ve stejné úrovni potvrzoval, že v této výšce by mohlo být pokračování.

Ačkoliv byly výsledky v podzemí povzbudivé, stala se zlatým hřebem prvního týdne nakonec úplně jiná událost. Když se většina týmu vrátila do tábora a umyla sluncem vyhřátou vodou z velkého plastového sudu a převlékla do „slušných“ hader, se na skalách nad stany objevil bača Branko z osady Poljana, kterému spadla jedna z ovcí do škvíry mezi skálou a sněhem. Záchranná výprava objevila promrzlého, vzrostlého berana v hloubce přes 20 m, kam se dokutálel přes několik schodů. Za pomoci lan a smyc byl jinak zcela zdravý tvor vyproštěn z ledové pasti pod jasnou noční oblohu a uvázán na nedalekém travnatém plácku, kde si ho Branko ráno vyzvedl. Jeho sýr jsme jedli ještě několik dní a zvláštní černohorský tabák máme v šuplíku na boudě u Jedovnic pro případ, že by někoho omrzela klasická chuť našich cigaret.

Ivan s Laďou odjeli do Rumunských dolů, Vlasťa do Zlína a na Maganik přijely tři čerstvé posily. První na prašných cestách vykoukl Jarkův Nissan a po menších problémech se vykodrcal opravenou cestou na naše „parkoviště“. Pavel a Laďa Jarolím vyjížděli později a proto byl odchod do jeskyně posunut na úterý odpoledne. Opět se k nám přidružil Miloš, jediný člověk, který zvládal místní klima – vedro jak v řitním otvoru – bez obtíží. Předpověď slibovala na celý týden stejné tropy, které pak sužovaly především Jarka a Laďu, zůstávající v táboře, nám čtyřem, kteří jsme opět zmizeli na několik nocí pod zem naopak slibovala, že nás žádná povodeň nevyruší ve spacácích, ani nepřekvapí někde na špagátě.

Pavel s Milošem odešli do prvního bivaku v předstihu, aby se ještě pokusili prozkoumat novou Libereckou studnu. S Petrem jsme je vyzvedli ráno ve středu a cestou dolů fotili zatím nezdokumentované části pod -500 m. Další den jsme se opět rozdělili na dvě dvojky. Bratři rachitici nacpali k lanům kotvení a vrtačku, Miloš dále dělal sekundanta Petrovi při focení.

Za Prvním horizontem jsme zvolili cestou nejmenšího odporu, tedy dolů zároveň s vodou, ačkoliv jsme ztratili průvan. Puklina šla pohodlně slézat až k malému stupni, za nímž se začala rozšiřovat a po chvíli narazila na propast, která je v půdorysu kolmá na předchozí směr. Na protější rovné hladké stěně bylo vidět kulaté okno připomínající svým tvarem a rozměry ztracený První horizont. Průvan se však objevil až dole v propasti. Po blocích a suti jsme slezli do nízkých ponurých síněk s tlustou vrstvou tmavého bahna, které mohlo jako mnohokrát v minulosti věstit sifonovité konce. V jednom z koutů se sice dalo spustit dolů, ale nejprve, jako bychom se báli konce, jsme prolezli jinou krátkou horizontální chodbu se značně zvětralými stěnami až k závalu, zpoza kterého vanul nezvykle teplý průvan.

Dole pod schodem z velkých balvanů stékala voda po stěně přímo do nevábných mokrých škvír, schopných utopit naděje i největšího jeskyňáře – optimisty. Avšak zrovna ve chvíli, kdy nás dohnali Petr s Milošem, zalezl Pavel do malé chodbičky s tím, že to tam prý vede. Vedlo to tam doopravdy a také jsme hned ucítili značný průvan. Krátký průlez s jezírkem, který se pravděpodobně občas zatápí, vyústil v prostornou chodbu (Druhý horizont) pokrytou valouny a sutí. Chodba vedla vzhůru a její rozměry se stále zvětšovaly. Procházeli jsme se širokým koridorem s vysokými komíny, který znenadání přecházel v úzké branky, přelézali podlouhlá ústí puklinovitých propastí, která se otevírala mezi sutí a velkými odlomenými bloky horniny a jak jsme zjistili z Dista, blížili se nejkratší možnou cestou k mrtvickému kaňonu. Na chvíli nás zdržel několik metrů hluboký schod, přehrazující napříč celou chodbu. Shromáždili jsme se zde opět všichni čtyři a po krátké debatě se znovu rozdělili. Miloš potřeboval vylézt co nejdříve a tak s Petrem, vyrazili zpět, s Pavlem jsme pokračovali kupředu ve dvou. Hodina pokročila. Daleko od civilizace a hluboko od vchodu se nám na krátký okamžik postupně otevíral strnulý tichý svět jeskyně, nápadně připomínající starý koridor v Loferer schacht, kde jen tu a tam bylo vidět původní stěny v jinak vyřícených divokých prostorách a moři kamení. Pozdě večer jsme se zastavili asi 250 m od úzkého průlezu s jezírkem. Chodba začala strmě stoupat. Člověk se zde pohyboval tam a zpět po umělých terasách vzniklých ze zaklíněných balvanů a v podstatě šplhal téměř kolmo vzhůru v několika úrovních širokého vysokého zlomu, na němž byl vytvořen celý Druhý horizont včetně oné, trochu záhadné chodby vedoucí z tmavých síněk. Průvan však prozrazoval, že jdeme správně.

V tuto chvíli se na nás již začala projevovat únava a to jsme měli před sebou ještě mapování objevů až pod hastrmanovu studnu. Nechali jsme proto průvan, ať si táhne kam chce a začali se pomalu, bod po bodu, přibližovat směrem k bivaku, kam jsme se nakonec vydrápali až v pět ráno. Následující den za svítání nás konečně, jednoho po druhém, jeskyně propustila ze svých útrob. Na co se člověk těšil a co mu dodávalo energii, když v chladných slujích Iron Deep usínal na laně, začal po deseti minutách proklínat. Předpověď nelhala a pálivé, vysušující a ubíjející slunce vydrželo až do soboty.

Na zpáteční cestě jsme se s Jarkem ještě stavili v Bijelo Polje. Příliš často se nestává, aby někomu, jenom za to, že vleze do nějaké odporné hluboké díry vystrojili raut a hostili až do večera, a proto děkujeme Željkovi a jeho kolegům z klubu Akovo za perfektní přijetí a možnost odpočinku před návratem domů.

Tím se poslední expedice uzavřela. Nedostatek lidí, kteří by pokryli celých 14 dní nás donutil vměstnat veškeré objevné úsilí do dvou krátkých akcí. I když je jasné, že při dosažené hloubce je tento způsob značně neefektivní a souvislý týdenní pobyt by zajistil nepoměrně větší úspěch, dá se konstatovat, že jsme opět prodloužili sérii velice úspěšných výprav, z nichž každá je v podstatě zásadní a že zde strávený čas nebyl vůbec promarněný. Jeskyně, která minulý rok zuby nehty překonala kilometrovou hranici soustavou meandrů a šachet se slibně rozvíjí v důstojný, 1162 m hluboký a 3360 m dlouhý systém s vidinou několika pokračování. Nejzajímavější směr reprezentuje zatím opomenutý První horizont, vytvořený na tektonice rovnoběžné s kaňonem, u kterého se dá očekávat návaznost na vývěr Jame. Je však neschůdný, takže zatím tato varianta čeká na prověření. Také okno o něco níže může být pokračováním této linie, která je přerušena mohutným zlomem na němž je vytvořen horizont Druhý. Ten jde naopak nejkratší cestou ke kaňonu, ale jeho pokračování může být vzhledem k tektonickému a částečně asi i pseudokrasovému charakteru problematické. Tento zlom však poskytuje i jinou lákavou možnost, a to postupovat opačným směrem přímo do nitra masívu. Všechny výše zmíněné směry se nacházejí v hloubkách kolem 1100 m. Ve 450 m ve starých meandrech byla vedle toho nalezena další nezávislá větev s vlastním aktivem. Z dosavadních poznatků je pravděpodobné, že se nespojuje se známými částmi a motivace do příštího roku nám proto vůbec nechybí.

Expedice se účastnili: Vlastimil Bumbálek (Zlín), Petr Čáslavský (DAV Frankfurt n. M.), Pavel Dvořák (ZO Suchý žleb), Zdeněk Dvořák (ZO Suchý žleb),  Ladislav Jarolím (ZO Suchý žleb), Ladislav Pašek (ZO Liberec), Miloš Pavićević (Podgorica), Ivan Rous (ZO Liberec), Jaroslav Večerek (ZO Suchý žleb).

Zdeněk Dvořák