Poslední expedice na Orjen přinesla po letech změnu. Zasloužila se o ní těžká situace v Kozí díře, kterou jsme tentokrát odsunuli na vedlejší kolej, a místo ní dali přednost jeskyni Pemě. Tento systém, objevený již v letech 1987 – 1989, byl až donedávna považovaný za prozkoumaný, a proto se mu nevěnovala ani jedna z řady expedic po roce 2000. Dnešní technika však přinesla nové způsoby, jak zdolat dříve nepřekonatelné bariéry, a ačkoliv se Pema co do hloubky a celkové atraktivnosti nemůže s Kozí dírou měřit, vrátila tuto lokalitu na pořad dne. Na rozdíl od průzkumníků před dvěma desetiletími jsme nyní přijeli bohatší o potápěčskou výbavu, která měla pomoci překonat koncový sifon, střelecké náčiní bylo pro změnu nachystáno na úzké meandry s průvanem.

Detailní popis Pemy byl již podán na stránkách sborníků Speleofóra v letech 1988, 1989 a 1990, a proto se jím nebudu zabývat, pouze zde uvedu základní data. Jeskyně se nachází v nadmořské výšce 680 m ve skalním hřebenu asi 50 m nad úrovní Dragaljského polje, které je podzemními cestami odvodňováno do Risanského zálivu. Její vstupní část je klasicky tvořena téměř výhradně vertikálními stupni nepřekračujícími hloubku 50 m. Asi 180 m pod vchodem se odděluje první horizontální větev, která má podle předešlých výzkumů končit slepou šachtou, k druhému významnému horizontu se musí slanit ještě o 40 m níže. Zde se již objevuje stálý drobný tok, vytvářející po 100 m dlouhé cestě meandrem sifon v hloubce 240 m. Ten nám připadal jako nejspolehlivější vodítko k objevům, a proto se pozornost upírala nejprve na něj, revize ostatních částí jeskyně byla v plánu až v případě neúspěšného ponoru.

Že nebude vše tak snadné se ukázalo hned při prvním pokusu lokalizovat vchod. Paměť lidská je ošidná a obzvláště v nepřehledném terénu černohorského krasu nemusí ke snadnému nalezení jeskyně postačovat ani mužík vzdálený necelých 10 m od vchodu. První den strávený na rozpálených skalních útesech přinesl jen rozpaky, a tak musel být povolán i druhý pamětník, Oťas, na jehož orientačním smyslu teď vše záviselo. Fungoval spolehlivě a pomalu nás přiváděl do míst, která jsme procházeli již minulý den. Tam se však také zastavil. Po půlhodině bezradného popocházení a postávání to vypadalo, že se legendární Pema propadne do říše suchožlebských legend, stejně jako mnoho dalších jeskyní v Černé Hoře. Ke všeobecné úlevě se nakonec jednomu z nás podařilo odhrnout správnou haluz správného trsu houští, kolem kterého jsme předtím prošli asi pětkrát, a objevit za ním dokonale skrytý portál o rozměrech 3 × 1,5 m. Ještě toho dne jsme ve dvojici Ursus – Laďa (věkový rozdíl mezi oběma aktéry přesahuje stáří objevu Pemy) sestoupili až k sifonu.

Sifon začíná ani ne 10 m dlouhým jezerem, které se prudce stáčí doleva a člověk může jen podle sklonu vrstev a absence průvanu odhadovat, že strop někde za zatáčkou padá pod hladinu. Díky tomuto faktu i zkušenostem ze sousední Maglené jamy, kde vodní překážky mnohdy tvoří polosifony či kratičké sifonky, jsme se chybně rozhodli jen pro letmé ohledání stěn. Při této akci sice byla nalezena volná hladina za mělkým břitem, další postup však bez regulérního ponoru nebyl možný. Vzhledem k charakteru jeskyně i počtu nosičů jsme dolů snesli pouze jednu výstroj a pokusili se o štěstí znovu. Ponor ukázal, že klenba zasahuje jen 3,5 m hluboko a následně opět vystupuje nad hladinu do další volné prostory, ale také odhalil pokračování sifonu v podobě široké zatopené chodby, vedoucí neznámo kam. Potápěč se bohužel nechal zlákat poměrně rozlehlou pláží a vidinou brzkého vynoření a vyplaval v 10 – 15 m vysokém a 8 m širokém dómu, odkud vedly meandry příliš úzké na to, aby je v trilaminátu mělo smysl prolézat. Dalším pokusům zamezil zvířený kal a rozbitý ventil na jedné z lahví. Výsledek byl proto rozpačitý. Sifon se překonat nepodařilo, nicméně objev rozsáhlé suché prostory bezprostředně za jeho začátkem dává naději na brzký konec zatopených částí.

Pema – Eliščin sifon.

Po vyklizení nejspodnějšího patra jsme zamířili do dalších částí jeskyně. Při průzkumu druhé horizontální větve se ukázalo, že mapy ve starých sbornících jsou hodně schematické a situace v jeskyni komplikovanější. Přehledný meandr tmavé barvy se při šířce 0,5 – 2 m záhy prohloubil až na 25 m a v několika místech z něj odbočovaly další horizontální i vertikální větve. Průvodce nám zde dělala stará lana ponechaná na archaických bezkarabinových plaketách a staré, vesměs již nepoužitelné nýty, které nám alespoň usnadňovaly orientaci v plánech. V jednom místě jsme dokonce našli vzkaz: „12:30 zahajujeme výstup. Vašek, Zuzka.“ Celou větev se během jednoho dne nepodařilo prolézt a kam směřuje průvan v meandru, tak zůstalo záhadou. Nalezli jsme některá místa popisovaná Starými orly, která by mohla „pustit,“ avšak střílet jsme se je neodvážili, protože bylo možné, že se vrátí do známých částí. Pro další expedici tak vyvstal zásadní úkol, pořídit novou a kvalitní mapu jeskyně.

Palníky přesto nezahálely. Hlavně díky posilám z Prahy jsme se rozhodli Pemu opustit a ve zbývajících dnech alespoň trochu pokročit v Černé noře. Fyzické síly úderné trojky tradičně prověřilo vystrojení celé Kozí díry, po němž následoval odpočinek a sestup na bivak. Na devastaci Černé nory byl vyhrazen jeden den, přičemž za zdroj energie sloužil asi třináctikilový akumulátor, samotný destrukční proces obstaraly přes 400 mm hluboké díry ládované v průměru 18 – 19 černými patronkami. Za patřičných zvukových efektů, mlhy a smradu, který průvan poměrně rychle odváděl zpět do propasti Orjen, se stejně jako minulý rok dařilo odlamovat velké kusy stropu a postupně zpřístupnit další 3 m nízké chodby, kde jsme se minulý rok lepili do bahna. Kdyby se našel vhodný zdroj energie, dalo by se tímto způsobem postupovat třeba i několik dnů až do zaplnění všech úložných prostor. Bohužel i tzv. „megaakec“ vydrží maximálně dvě akce a pokud bychom zde chtěli pracovat déle, museli bychom dotáhnout desítky kg olova, nebo se starat o průběžné dobíjení akumulátoru, což je v případě, že se střílí 662 m hluboko a nejbližší zdroj energie se nachází v 7 km vzdálené putyce, trochu problém.

S černohorskými jeskyňáři jsme se letos na Orjenu minuli, neboť jejich expedice začala přesně ve chvíli našeho odjezdu. Zato se nám podařilo zastihnout mnohem vzácnější hosty těchto krasových končin. Byli to francouzští badatelé, Daniel Colliard a jeho kolegové, mezi nimiž se našla i taková osobnost, jako bratr G. Marbacha, světoznámého teoretika francouzské SRT a spoluautora i u nás známé knihy Techniques de la Spéléologie Alpine.

Expedice se zúčastnili: Václav Adamec, Marek Císař, Zdeněk Dvořák, Kryštof Hošl, Vladislav Kahle, Richard Matouš, Martin Olbrecht, Ota Šimíček, Jaroslav Večerek.

Zdeněk Dvořák

Literatura

Otava J., Zajíček P. (1988): Černá Hora 87, Speleofórum 1988 (ročník 7), 43 – 48, Brno
Otava J. (1989): Černá Hora 88, Speleofórum 1989 (ročník 8), 36, Brno
Otava J. (1990): Černá Hora a Řecko 89, Speleofórum 1990 (ročník 9), 29 – 30, Brno