Skrytá tvář Kavkazu

výprava do jeskyně Krubera – Voronja

Ne vždy má člověk příležitost, aby se během krátké doby dostal podruhé do cizincům zapovězené Abcházie, kde expedice mnohdy získávají podobu nezapomenutelného příběhu, někdy i černé komedie. Po zimní anabázi, kdy výprava skončila předčasně pádem vrtulníku aniž by se zatloukl jediný nýt, jsem měl to štěstí a na masiv Arabiky se vrátil v rámci letního, ještě velkoryseji pojatého pokračování. Slibně se rozvíjející expedice s rozšířenou zahraniční účastí byla však ve své klíčové fázi přetržena další nehodou, která jenom zázrakem neměla tragický konec. Mnohým z vás se jistě donesla zpráva o záchranné akci, která se svými rozměry zapsala do těch šťastnějších stránek speleologické kroniky. Expedici i záchrannou akci bylo možno sledovat on-line na stránkách www.cavex.ru, nebo www.speleolog.ru, bohužel, mnohým jeskyňářům je již azbuka absolutně neznámá a tak se pokusím ve stručnosti popsat v rodném jazyce těch pár týdnů, které jsem ve společnosti ruského týmu Cavex strávil v abchazských horách.

Po několikadenní jízdě vlakem přes Ukrajinu a jižní Rusko jsem konečně vystoupil na sluncem rozpáleném nádraží černomořského letoviska Adler. Zde, spolu s dalšími zahraničními účastníky, jsme strávili několik dní, než nám bylo umožněno překročit hranice. Čekání a problémy s přechodem hranic nakonec odradily dva kolegy z Řecka a Slovinska, a tak se cizinecká speleo-legie zmenšila na skupinu tří Poláků z klubu Bobry Žagaň, dvou Italů, tří Řeků, jednoho Australana, Slovince, Angličana a mne.

Abcházie nás přivítala bez stovek aut, davů letních hostů a narvaných pláží, zato s klidnou tváří, krásně čistým mořem a několika málo bary na pobřeží. Zničující denní teploty ovšem panovaly i zde a tak jsem se velice rád nalodil na korbu nákladního automobilu značky Ural, který v létě přebírá úlohu vrtulníků – dopravit vyznavače speleologie před jícen nejhlubší jeskyně světa. Tento pojízdný kolos zvládá projet cesty připomínající suťová pole nebo rozbahněný tankodrom a to plně naložen pětadvaceti lidmi s veškerou svojí bagáží. Trvalo to pět hodin nadskakování na korbě mezi batohy, než se Ural po dřevorubeckých stezkách propletl divokými kavkazskými pralesy až k několika pastouškám osady Ortobalagan. Odtud to už bylo jen půl hodiny chůze do základního tábora a tak zanedlouho i ti, co zde byli poprvé, mohli obdivovat zašlou slávu abchazského letectva rozsypanou po horských loukách a vápencových skalkách. Nahoře ve stanovém městečku se v době našeho příjezdu sešlo dohromady přes padesát lidí. Byli tu Rusové s celými rodinami, mnoho žáků z moskevské a kyjevské speleoškoly, z toho ale asi jen dvacet pět lidí určených pro práci ve větších hloubkách.

Z nich se téměř každý nejprve podrobuje tzv. „aklimatizaci“, která v sobě zahrnuje sestup „na otočku“ do pěti, nebo sedmi set, a teprve potom vyráží na delší, přibližně desetidenní pobyt do jeskyně. Zázemí při tom vytváří několik komfortních bivaků průběžně zásobovaných buď z povrchu, nebo přímo týmy, sestupujícími do větších hloubek. Je pak zcela normální, že člověk poté co přijde do stanu, ihned zapálí benzinový vařič a v kuse topí a vaří třeba několik hodin. Celkem vzato jsou komfortní bivaky, pravidelná strava a spánek, vysoká fyzická výkonnost spolu s obrovskou odhodlaností a zaujetím pro věc hlavními zbraněmi ruské speleologie.

Po několika odkladech a „aklimatizacích“ jsem byl konečně přidělen do skupiny vedené Denisem Provalovem, která měla za úkol jednak zmapovat partie jeskyně v hloubce 1400 až 1600 m, jednak se pokusit zdolat vysoko položená okna v nejhlubší části jeskyně. Pro tento účel byli vybráni dva Italové, vynikající skalní lezci. Nedlouho před námi se také do jeskyně spustili potápěči Oleg Klimčuk a Jurij Bazilevskij, na nichž měla ležet hlavní tíže explorací za sifonem Kvitočka (-1960 m). V době našeho sestupu již bylo postaveno všech pět podzemních bivaků od „Pti Drju“ (-680), až po nejhlubší bivak světa „Stancija“ (-1800). Do všech bylo dopraveno, nebo se zrovna transportovalo jídlo, karbid, benzín a materiál pro potápění a další předpokládaný postup.

Voronja začíná sérií šachet více než sto metrů hlubokých propojených krátkými meandry, po jejichž překonání člověk bez větších problémů sestoupí až na kótu -500 m. V třistametrové hloubce do jeskyně přitéká poprvé ve větším množství voda, která je však pouze zlomkem toho, co vytéká ve vývěrech na pobřeží mezi Gantiadi a Gagrou. Dále jeskyně pokračuje několik set metrů dlouhým meandrem Sinusoidou, jejíž stěny se posléze rozevřou v krásnou sedmdesátku „Petit Dru“. Stěny v nedohlednu, rachot vodopádu, ledový průvan, vodní tříšť naplňující okolní prostor mlhou a lano mizící někde hluboko pod nohama z této propasti činí jedno z nejpůsobivějších míst jeskyně. Následují téměř nepřetržitě kaskády s vodopády a několika málo úžinami, později se začíná objevovat v horských jeskyních řídká, poměrně pěkná krápníková výzdoba a bahno, a tak to nakonec třináct set metrů pod zemí vypadá skoro jako doma v Moravském krasu. Třetí bivak „Sandy beach“ pak po hodinách slaňování vítá promočené dobyvatele podzemí v hloubce téměř 1400 m. Odtud už zbývá jen dvacet minut lezení a slaňování k prvnímu sifonu.

Za tímto sifonem se odvíjí druhá část jeskyně, Zazerkalje. Tato část byla objevena teprve v roce 2003 a vede do nejhlubších partií, kde v současné době probíhá stěžejní část výzkumu. Sifon je asi 4 m dlouhý a 1,5 m hluboký a proplouvá se s malou dvoulitrovou lahví většinou na jeden nádech.

Zatím co jsme trávili druhý den dalším stahováním zásob z „Pti Drju“, krátili si kurzanti z ruských speleoškol a někteří další z jeskyňářů čas spíše tréninkovým průzkumem boční větve Krubery, Nová Kujbyševská. Jedna z dvojek se do této části jeskyně vydala brzy ráno 19. července. Jejich úkolem bylo projít meandrem za Hliněným sálem a vystrojit následující propast p59. Uprostřed dne při vystrojování se však na její dno zřítil chabarovský jeskyňář, Andrej Sizikov. Příčina byla prostá. Andrejovi dali na povrchu transportní vak s lanem, o němž se všichni domnívali, že měří 100 m, čili by bohatě vystačilo se všemi přepínkami na výše zmíněnou propast. Navíc však ten, který lano balil, neudělal na konci uzel. Andrej navázal poslední přepínku, slanil asi dva metry, když lano odvíjející se z transporťáku znenadání skončilo. Následný nečekaný pád z deseti metrů skončil na závalu z velkých ostrých kamenných bloků v hloubce 380 metrů, přičemž cesta zpět vedla stovkami metrů úzkých a křivolakých meandrů. Raněný naštěstí neztratil vědomí a dokázal se dorozumět se svým partnerem, čerstvým žákem moskevské speleoškoly, Ildarem Safarovem. Ten použil lano z předchozích expedic, slanil k raněnému, kterému poskytl první nezbytnou pomoc. Andrej sám poměrně přesně zjistil rozsah svých zranění – zavřené zlomeniny obou noh a problémy v oblasti bederní páteře. (Později v nemocnici byla zjištěna zlomenina dvou obratlů).

O nehodě jsme se dozvěděli díky telefonnímu spojení brzy z rána 20. července, tedy přesně v den, kdy jsme měli jít za sifon. Bez velkých průtahů bylo přijato rozhodnutí o našem návratu do tábora, abychom potom mohli přispět ke zorganizování záchranné akce. Dalším, nejníže se nacházejícím lidem, bylo navrhnuto zakončit během jednoho dne svoji práci. My jsme se během půldne vrátili ze „Sandy beach“ do základního tábora. Po jednodenním oddychu jsme spolu s Denisem a ostatními zajišťovali vystrojování trasy pro nosítka. Zároveň s tím pracovaly nepřetržitě ve třech směnách skupiny, které pomocí náloží ze střelného prachu rozšiřovaly úzká místa v meandru.

Po šesti dnech od pádu a sto padesáti odstřelech již bylo téměř vše připraveno pro transport raněného, jenom občasné dunění vzdálených detonací dávalo znát, že záchranný tým nechce nic ponechat náhodě. Začátek transportu se opozdil, neboť se zjistilo, že nosítka jsou příliš malá a několik hodin se čekalo na nová. Až po dlouhé době nás hlasy, přicházející vysoko z meandru nad bivakem raněného Andreje, probraly ze začínajícího spánku. Transport na povrch trval dalších dvaadvacet hodin a vystřídaly se při něm tři směny, první od místa nehody do hliněného sálu, druhá zbytkem meandru a poslední volnými šachtami.

Na Andrejovu adresu nutno dodat, že ačkoliv pro něj byl předešlý týden asi nejhorší v životě, snášel vše statečně a velmi brzy přišel k sobě. Již nejbližší večer hrál na kytaru a zpíval písně, než jej vrtulník přivolaný až z daleké Moskvy odvezl na operační sál pod skalpely petrohradských specialistů.

Při záchrance výrazně pomohla i přítomnost týmu sočinské záchranné služby, kteří se dostavili do základního tábora na druhý den po nehodě. Ohledně schopnosti záchranářů pracovat v jeskyni panovaly někdy značné obavy. Je pravda, že někteří z asi čtrnáctičlenného týmu působili na lanech dost začátečnickým dojmem, nicméně byli mezi nimi i tací, co ve Voronji pracovali při jedné z expedic až za sifonem. Záchranáři přivezli nezbytně nutná nosítka, v jejich řadách bylo několik zkušených střelmistrů a také tvořili nemalou část z transportních družstev.

Tak nějak se tedy zkončila jedna z kapitol výzkumu Vraní jeskyně. Nezůstala však nadlouho osiřelá a za dva měsíce opět její šachty ožily cinkáním karabin ruských jeskyňářů, kteří se sem vrátili, aby nakonec dosáhli rekordní hloubky 2140 m. Teď už ale ne jeden, nýbrž čtyři sifony čekají na cestě „do dna“.