Výpravy naší ZO již po mnoho let směřují do tohoto zákoutí Černé Hory, dnes člověkem zavrženého, kdysi však poměrně osídleného kraje nedaleko jadranského pobřeží. Stále řídnoucí počet usedlíků obývá tento nehostinný kras a ani rakousko–uherské pevnosti vybudované před více než sto lety na obranu Boky Kotorské nepřečkaly bez úhony století válek; jejich trosky však nadále dlí nad zarůstajícími památkami na mocnou monarchii i nad pomníky partyzánů z Druhé světové války. Stejně, jako jsou rozmanité osudy této země, i naše výpravy mají za sebou období úspěchů a proher, ale zdá se, že  nakonec i po zůstane v podzemí těchto hor památka na české jeskyňáře.

Vše se začalo v roce 2006, kdy jsme se rozhodli pro revizi Kozí díry (1011 m n. m., -300 m), jejíž výzkum jsme před několika lety považovali za ukončený. Naše snaha se vyplatila a přímo v nejhlubších partiích jeskyně jsme nalezli pokračování jak po vylezení nenápadného komínu, tak po zdolání kdysi přehlédnutého okna ve stěně poslední 130 m vertikály. Obě pokračování se větvila, některé cesty končily slepě, jinde jsme skončili v neprůlezných úzkých meandrech s průvanem, ale našly se i větve, které pokračovaly volnými propastmi. Žel, na zmapování nás tenkrát bylo málo, a tak jsme mohli jen odhadovat, v jaké hloubce se nacházel onen meandr a propast, nad kterou jsme stáli bez jediného metru lana a kde si chladný průvan pohrával s plameny našich karbidek.

Rok se sešel s rokem a my v očekávání větších objevů doplnili arzenál lan (1400 m), opatřili odpovídající počet kotvení, posilnili tým o pár jedinců a vyrazili v několika vozech vstříc rozpálenému Balkánu. Jako řidič se vyznamenal highway king Jarek, který celou trasu Třebíč – Brno – Vídeň – Maribor – Dubrovník – Herceg Novi – Crkvice ujel bez spaní na jeden zátah. Dobro došli!

Přesto nás nebylo tolik, abychom mohli realizovat všechna předsevzetí, a zmenšující se počet lidí schopných pracovat ve větších hloubkách přirozeně nahlodal naše plány. Soustředili jsme se proto jen na nejnadějnější z neprozkoumaných větví, která začíná v hloubce 300 m sérií obávaných meandrů. Tzv. Meandry bratří rachitiků vzbuzovaly téměř u každého, kdo je poznal, takový odpor, že bylo svoleno k destrukci jejich nejužších míst. Na čem si vylámaly zuby patronky, dokonal obyčejný majzl a palice, přesto úžiny zcela nepozbyly svého charakteru a kromě nás dvou se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten za nimi bádat.
Dále pokračuje jeskyně již přijatelných rozměrů, přičemž se prolézá střídavě hlinitými meandry a čistými propastmi s nepatrným skapem až do hloubky něco málo přes 500 m. Následná uzoučká puklina je naštěstí průchodná ve své horní části, která po chvíli ústí oknem do vysoké síně s několika odbočkami do spletitých chodeb a větších prostor. Avšak požadovaným směrem se odtokový meandr škrtí do hrozivě úzké štěrbiny. Po důkladném prolezení všech možných zákoutí nám zbývalo jen nenápadné a nedostupné okénko ve stěně dómu. Naštěstí se vrták zničil až při vrtání poslední díry, a tak jsme za přispění několika kotev mohli postoupit dalším temným meandrem až k místu, kde se dalo mezi vzpříčenými bloky prosmýknout o něco níže, odkud se rachotem padajících kamenů ozývala další vertikála. Ta, jak se při slanění ukázalo, není šachtou, ale asi 30 m vysokou a až několik metrů širokou chodbou, kterou oživuje drobný ručej, snad zárodek většího podzemního toku. Zatímco stěny tzv. Velkého meandru se rozplývají v temnotě nad hlavami, seskakuje potůček miniaturními kaskádami stále níže do nejužšího místa, kterým jsme jako klíčovou dírkou nahlíželi do další propasti. Pavlovy odhady „no, nějaká propast, tak 20 m“ se potvrdily a poté, co jsme se po břiše prosoukali okénkem do impozantní šachty a vymotali skoro 100 m lana, jsme stanuli na dně krásné propasti, která od okna padá bez jakéhokoliv zalomení 75 m a nad oknem se její obrysy ztrácejí v nedohlednu.
Závalem na dně se však dalo slézt jen pár metrů a to bylo vše. Žádná okna jsme při slanění nespatřili, až na jakousi rozsedlinu kousek nade dnem a už se zdálo, že přece jen nastal konec našeho jeskynního putování. Usínajíce ve stoje, přiměli jsme se nakonec zkusit štěstí i v oné rozsedlině, protože nám bylo jasné, že při mapování a odstrojování si již na podobné radovánky nenajdeme ani morál, ani čas. Moc jsme si od ní neslibovali, tím více nás překvapilo, když na první pohled beznadějná štěrbina byla – potřetí již – počátkem dalšího meandru, ze kterého vanul průvan, a který … pokračoval.

Nic není pro člověka lepšího, než návrat z jeskyně, aniž by nalezl jejího konce. Alespoň do příští expedice tak můžeme hrdě pozvedat číši rakije a prohlašovat, jako to prohlašují domorodci v dragaljské kafaně o každé díře u cesty, „nema konca, nema kraja!“

Kozí díru se podařilo z velké části zmapovat včetně většiny starých částí i nových objevů. Ačkoliv zejména dosažená hloubka (654 m) již není zcela bezvýznamná, hloubkový potenciál není zdaleka ještě vyčerpán, nemluvě o potenciálu horizontálním. Jeskyně doposud výrazně vertikálního charakteru s nejhlubšími stupni 130 m a 75 m se v nejzazším místě polygonu vzdaluje od vchodu na necelých 200 m. Tato větev směřuje přibližně na SV k levému svahu Velji vrchu (1277 m n. m.) do oblasti tzv. speleoporna, kde se snad dá očekávat napojení na výraznější sběrnici vod z celé oblasti kolem Dragaljského polje, vedoucí k vývěrům v Risanském zálivu. Jde tak spíše jen o jeden z mnoha vchodů do podzemí tohoto neobyčejného krasového území.
Během pobytu byly podniknuty i menší sestupy do většinou neznámých propastí v oblasti Dragaljského polje a osady Ubli, kam nás pozvali místní usedlíci. V jedné z nich (Jama Podveze 1138 m n. m.) bylo nalezeno další pokračování. Vstup tvoří široká, 30 m hluboká propast, na kterou navazuje prostorný dóm, svažující se k dalšímu, asi padesátimetrovému stupni poměrně značné velikosti; její průzkum jsme si však nechali na horší časy.

Děkujeme všem přespolním, kteří s námi do Černé Hory vyrazili, obzvláště pak Mártymu, který se chopil mapování celé propasti.

Expedice se účastnili: Bratři rachitici, Vladislav Kahle, Jana Marečková, Velký Oťas, Martin Olbrecht, Jaroslav Večerek a Oldřich Večerek ze ZO 6-14 Suchý žleb, Petr Nováček ze ZO 6-12 Speleologický klub Brno, Vít Kaman ze ZO 6-25 Pustý žleb, Martin Suchomel ze ZO 6-28 Babice a Petra Holčíková.

Pavel a Zdeněk Dvořákovi

Publikováno: Speleofórum 2008 (ročník 27), 80 – 83, Praha 2008, ISSN 1211-8397