Nyx a Aither

Speleofórum 2010

 Zdeněk Dvořák

Pod strmým srázem se otevřela šedobílá krasová pustina s charismatickou stolovou horou uprostřed, připomínající starověkou pevnost Masadu. Vápenec, uložený ve vodorovných vrstvách rozdělených do ploten, úhledných plácků, etáží a ostrohů, byl po obou stranách Trešteni vrchu vymlet v hluboké rokle a údolí a oživen ojedinělými jehličnany na travnatých oázách. Tisíce pravidelných trhlin od miniaturních, zdálky neviditelných, po stametrové průrvy, rozřezávaly masu horniny na bezpočet hřbetů, vybroušených do podoby kamenných varhan a vytvářely tak povrch podobný alpskému ledovci. Dále na SZ se táhly náhorní roviny až k zalesněným hranám hlubokého kaňonu, kterým o kilometr níže protéká říčka Mrtvice.

Krasová krajina pod Međeđi vrchem (2 139 m n. m.), procházka rozvodněným kaňonem a letmý pohled na mapu byly základní vzpruhou pro zahájení druhého černohorského projektu skupiny Suchý žleb v pohoří s cize znějícím názvem Maganik. Možná komunikace mezi tušenými propastmi a vývěry v kaňonu (největší vyvěračka Jame se nachází ve 300 m n. m., další vody vyvěrají za vysokého stavu dále proti proudu) dávaly šanci na více než 1 600 m převýšení a dynamický vertikální průběh, neboť předpokládané počátky a konce jeskyní se nacházejí vzdušnou čarou pouhé 3–3,5 km od sebe.

Zaneprázdněni pracemi na Orjenu, v Rakousku a jinde, studiem, zaopatřováním rodin a dalšími jeskyňářskými a civilními povinnostmi jsme dva roky nebyli schopni složit alespoň miniaturní skupinu, se kterou bychom se mohli vydat na průzkum. Až na začátku září roku 2009 jsme vyrazili na první pionýrskou výpravu. Tři osoby, 615 m lan a desítky expanzních nýtů na straně jedné a pochybný stav komunikací, nejisté počasí, neznalost cest na Trešteni vrch (1 980 m n. m.) a jediný týden času na straně druhé, si žádalo jistou dávku štěstí a odhodlání.

Maganik 2009

Asfalt skončil v osadě Morakovo, kousek dál do loveckého revíru krále Nikoly (Zabran kralja Nikole) se dalo osobním automobilem dojet bez problémů. Dále se vinul a četnými serpentinami stoupal rozbitý makadam až do katunu Maganik ve výšce 1 600 m, ležícím v polji bezprostředně pod hlavním hřebenem pohoří. Za občasného tlačení a s odřeným podvozkem se Gasovi podařilo vyvézt naložený citroen přibližně dva kilometry před polje a zkrátit tak cestu o 10 km a 800 výškových metrů. Následný orientačně poměrně snadný výstup na nejvyšší vrchol Međeđi vrh vystřídalo hledání průchodu dvousetmetrovými srázy na jeho severní straně, které byly poslední etapou k cíli. Krkolomné stezky přímo z vrcholu však byly s těžkými batohy nelezitelné a než jsme našli relativně pohodlnou cestu po suťovém svahu mezi hlavním vrcholem a Babin zubem, bylo již dlouho po poledni. Při druhé vynášce jsme proto stoupali od poslední koliby za tmy, posílené posléze mlhou a mrholením, a tak se brzy stalo, že jsme na jednotvárných stráních a nevýrazných svazích, typických pro tuto stranu hor, ztratili cestu a ke stanům a věcem, zanechaným na Međeđi vrchu, se dostali až po několikahodinovém bloudění. Odpočinek po celodenní námaze však nepřišel ani s pokročilou nocí. Nedlouho po půlnoci se spustil déšť a brzy ráno se začala blížit bouřka. Nejvyšší vrchol široko daleko v okolí nebyl zrovna nejvhodnějším útočištěm před blesky a zesilující se hřmění nás dvakrát vyhnalo do obrovského závrtu pod vrcholem, kde jsme schouleni dřímali pod igelitovou plachtou. Třetí bouřka nás vyhnala definitivně a místo neustálého pobíhání mezi stany a závrtem jsme volili raději sestup za deště do bezpečnějších míst. Využili jsme chvilkové přestávky, sbalili nejnutnější věci a sestoupili předchozího dne nalezenou stezkou přes příkrý suťový svah se zbytky havarovaného letadla na plotny pod hřebenem, které slibovaly alespoň závětří a úkryt před blesky. Fronta však znenadání přešla a roztrhané mraky opět odhalily magickou stolovou horu, jejíž hrana byla nyní téměř nadosah. Snesli jsme další věci a na dvou malých pláccích mezi trhlinami uprostřed tiché a liduprázdné krajiny postavili stany.

Následujícího dne jsme s 200 m lan a ostatním lezeckým proviantem vykročili přes bizarní desky plné žiletek směrem k zatravněnému svahu, jedinému pohodlnému přístupu na vrchol.

Plató Trešteni vrchu bylo puklinami rozřezáno tak, že zprvu nebylo jasné, zdali jej vůbec bude možné projít. Jenom výjimečně se dalo nalézt rovné místo bez všudypřítomných špičatých škrapů a bezpočet trhlin vytvářel labyrint obrácený naruby, kde člověk nebloudí zamotanými koridory, ale balancuje a skáče po hřebenech. Zpočátku jsme postupovali, jak nám terén dovolil, po zatravněném lemu u levého okraje až do doby, než byl vrch rozťat několik metrů širokým zářezem, podél něhož jsme se chtě nechtě museli vydat do srdce krasové džungle. Tímto způsobem se nám podařilo dostat k zajímavému a i z větší dálky viditelnému místu. Několik pásů rovnoběžně jdoucích a desítky metrů hlubokých škrapů se zde propadlo a v zemi po nich zůstal jakýsi kráter, propast asi 50 m hluboká a stejně široká, na jejímž dně se mezi balvany černala tma. Pravděpodobně nějaké kaverny v závalu, který musel pohřbít vchod do jeskyně, ať už byla jakýchkoli rozměrů, byly první myšlenky, honící se hlavou.

V klidu se převlékáme, kvůli úspoře lana slezeme úzkou puklinou o několik metrů níže, kde začíná kolmá stěna kráteru, navlékneme smyčku z dutého popruhu na velký skalní výstupek a lano letí do otevřeného prostoru jícnu. Na dně mineme malé sněhové pole, přicházíme k oněm kavernám a … ruka okamžitě sahá po nevelkém kameni a hází jej dovnitř. Ten se párkrát odrazí, strhne drobnou suť ze skalních polic a zaklíněných bloků a dopadne pravděpodobně na sněhovou zátku. Konec propasti se v našich odhadech posune o dalších 50 m. Kvůli velice zvětralým stěnám vybíráme pro sestup boční úzký lalok částečně zavaleného ústí hvězdicovité propasti, kde se dají zatloukat spity a přes tři přepínky se dostáváme o šedesát metrů níže. Zde konečně vylaňujeme z úzkého žlabu na dno vlastní propasti, pokryté tvrdým sněhovým svahem a osvětlené shora dopadajícími prameny paprsků, vytvářejícími mozaiku světla, šera, tmy a ostrých svislých kamenných záclon. K našemu radostnému zjištění se sníh svažuje do sousední trhliny, kde za skalním prahem začíná nová, 1 až 2 m široká a asi 10 m dlouhá propast. Hozený kámen znovu po několika desítkách metrů zazvoní o skálu.

Vymotali jsme již podstatnou část lan, slanili puklinovitou propastí přes několik dalších spitů a dno se stále neobjevovalo, ani nějaké výrazné balkony, prostě nic, zbývalo poslední padesátimetrové lano a nastal čas na další měření hloubky.

TŘI … DVA … JEDNA – odpočítávám pomalu a nahlas, aby i ostatní v šachtě nade mnou dobře věděli, kdy pustím kámen do trhliny pod mýma nohama – … TEĎ – a kámen mizí z dosahu světel reflektorů. Do ticha se začíná stále pronikavěji mísit svist kamene prolétávajícího vzduchem, pak zazní náraz, druhý, třetí … dlouhé ticho … a po neuvěřitelných patnácti sekundách se z hloubky ozve další rachocení padajícího vápence. Z nevelké nenápadné šachty najednou zavanul respekt. Další a další kamenné sondy letí do neznáma a prorokují impozantní rozměry níže položených prostor.

V roce 2009 objevená propast nás až na své dno nepustila. Zasloužilo se o to proměnlivé počasí, které nám zabránilo snést ještě jedno stometrové lano, ponechané od vynášky vysoko nad táborem, a tak jsme jej mohli pouze zahlédnout z výšky kolem 50 m. Jak hluboko jsme slanili celkově a kolik od okna mamutí vertikálou, bylo těžké určit. Podle spotřebovaných lan, jejich délky i s uzly a po odečtení dvou metrů na každou přepínku nám vycházela hloubka šachty 380, možná 400 m, jeskyně celé pak o 100 m více. Jak se později ukázalo, byly tyto odhady podhodnocené.

Propast nám nedávala spát. Její nevšední hloubka i fakt, že leží ve speleologicky nedotčeném a pozoruhodném terénu způsobily, že jsme následujícího roku naplánovali třítýdenní soustředění na Trešteni vrchu. Cílem akce, které předcházelo ještě 14 dní na Orjenu, bylo dokončení výzkumu neznámé vertikály, co nejlepší seznámení s terénem a nalezení nových vchodů.

Maganik 2010

Vynáška: Většina sil orjenské expedice již byla v České republice, když se v pondělí 16. 8. kolem poledne objevil Vašek s Kryštofem a Ríšou. Hromada materiálu se jen tak tak rozdělila do aut, zajišťujících přesun za nedaleký Nikšič, načež se obě vozidla začala opatrně spouštět lesní silničkou z Crkvice na Dragalj. Se zastávkou v kafaně a supermarketu, lačně sledujíce každý terénní automobil, jsme dojeli na konec Morakova a začali se shánět po odvozu, neboť auta, která jsme měli nyní, neměla šanci nahoru vyjet. Na třetí pokus se zadařilo a kromě šoféra a starého patrola s vozíkem jsme obdrželi i láhev domácí slivovice, jako poděkování za oboustraně výhodný obchod.

Propočty, počítající s maximálně dvoudenní vynáškou, začaly brát za své již ráno. Nakonec jsme se točili po místních sedlech a kopcích od úterý do čtvrtka a to ještě část materiálu zůstala u místních, se kterými jsme se záhy po příjezdu seznámili. Tábor byl založen na stejném místě jako minulý rok, ale přibylo několik inovací. Kromě přístavků z plachet a na kotvy upevněných stanů šlo zejména o dva solární panely, které byly schopny nabíjet akumulátory k malé 12 V makitě se speciálně nabroušeným vrtákem, pronikajícím skálou, pokud se řádně zatlačilo, rychleji než s 24 V Boschem.

Ve čtvrtek večer se shůry dvousetmetrové stěny ozvalo volání a za chvíli bylo možné spatřit dvě osoby, postávající s almarami na zádech na kraji srázu. Byli to Krtek s Ivanem, kteří před výletem do rumunských dolů udělali odbočku na Maganik, aby pořídili fotodokumentaci propasti i povrchu. Jejich příchod do programu zapadl ideálně, neboť základní vynáška byla hotová a lana s kotvením čekala nachystaná v transporťácích.

Nyx: Na čelbě problémy s hledáním cesty a překrouceným lanem, vytvářejícím z nového tendonu gordické uzly, na konci zapomenutí fotografové, kteří jsouce zaujati prostředím, stihli dojít pouze do úvodních sta metrů vertikály. Náhradou za nesnáze v úvodu akce byl mimovolný nález nového okna, vedoucího do paralelní šachty, odhadem 100 m hluboké.

Propast, nazvaná po návratu Nyx, byla vystrojena asi 26 spity, které jsme doplnili několika kotvami. Lanová trasa vede málokdy volným prostorem, drží se stěn, kde se dá lépe uhýbat skapu a předpokládanému vodopádu za přívalového deště a využívá kouty a ojedinělé balkony, aby byl sestup a výstup pokud možno co nejbezpečnější.

Začátek není nijak ohromující, jak mohlo vyplynout z předchozích řádků. Do studny se nalaní z paralelního jícnu přes okno, nad nímž šachta pokračuje výše. Její vyústění se musí nacházet ucpané sutí nebo sněhem v jedné z trhlin hned vedle kráteru, což je fakt, který je dobré si uvědomit zejména při prolézání podobných objektů ve skalním městě Trešteni vrchu. Šachta padá bez jakékoliv změny směru přímo od okna až na dno, přičemž se v půdorysu postupně mění její tvar. Ve 100m od vchodu se začíná měnit v čočku, která pomalu nabírá na velikosti a rozšiřuje se ve směru tektonické poruchy až na 30 m, aby se ke konci začala opět zaoblovat a postupně zužovat do elipsy o šířce 11 m.

Místo hromady suti, kterou jsme dole očekávali, tvořila dno litá skála a po veškerém napadaném kamení zbyl jenom drobný štěrk, spláchnutý do odtokového meandru, odvádějícího nyní pouze sprchu z roztátého sněhu. Ještě téhož dne jsme narazili na novou propast a poté, co jsme zmapovali jeskyni od začátku meandru až na povrch a zjistili, že hloubka hlavní propasti bezpečně překonává 400 m, bylo o úspěch expedice postaráno.

Katastrofická předpověď na další dny, hrozící extrémními srážkami, se nepotvrdila a o víkendu nad naším táborem plula pouze řídká roztrhaná oblaka. Nyx byla opět otevřená.

Jeskyně se už hlavní propastí zavrtala do tmavých vápenců, které v následující padesátimetrové a zvonovitě se rozšiřující studni téměř zčernaly. Na stěnách se začaly objevovat heliktity a v odbočkách ze dna sintrové náteky, kaskády a krápníky v různých odstínech okru a oranžové barvy, nápadně připomínající výzdobu starých rudných dolů. V jednom místě dokonce zpestřila vápencové vrstvy i žilka černého uhlí. Podobně tomu bylo také v druhé větvi, do níž jsme se dostali po přelezení ústí Černé propasti a která se mohla vykázat pro vysokohorský kras ještě originálnější výzdobou, jako např. dvoumetrovým černým stalagnátem nebo poslední síňkou Jiříkova zahrádka s pestrými sintry na stěnách i na dně. Tento jev zřejmě souvisí s ložisky rud, které se v okolí Nikšiče dobývají ve velkých povrchových lomech, bohužel, vápenec tím patrně trochu pozbývá na rozpustnosti a veškeré chodby v této úrovni končí úžinami.

Poslední možností, jak se v Nyktě někam dostat, tedy zůstalo nedávno nalezené okno s paralelní propastí. Zpočátku se věc vyvíjela slibně. Průvan, patnáctimetrové slanění z úžiny k fotogenickému ústí přehrazenému skalním mostem a nakonec z několika schodů složená 100m vertikála naznačovaly, že by zde jeskyně přece jenom mohla „pustit“. Dále však pokračovala úzká puklina s šedočernými pizolity, kterou se sice podařilo prolézt až k dvanáctimetrové propasti, ale ani Vaškův odvážný sestup bez jištění poté, co se úzkou škvírou a bez helmy prosoukal nad volný prostor, nepřinesl kýžené ovoce.

Vchody: Ve středu 25. srpna se expedice přehoupla do své druhé poloviny a nadešel čas hledání nových jeskyní. Začali jsme ve dvou skupinách pročesávat nejodlehlejší a centrální část Trešteni vrchu, což v praxi znamenalo prolézat více či méně rozsáhlé systémy puklin v průměru 20 m hluboké, ve kterých se dalo toulat i více hodin. Člověk procházel prosvětlenými a několik metrů širokými kaňony, nato se zanořil do potemnělých, téměř jeskynních prostor, přičemž se pohyboval po suti nebo sněhu, jehož tloušťka činila mnohdy přes deset metrů, jak se dalo vypozorovat z egutačních jamek a odtátých škvír při stěnách. Výsledkem úmorné práce pod pálivým horským sluncem byl jeden trochu nadějný vchod, ve kterém se sice sněhovou ucpávku podařilo obejít, dále se však opakoval jen klasický obrázek těsných škvír s mizejícím průvanem.

Mezi tím dorazil nočními spoji přes Bělehrad a Kolašin Pavel. V pátek časně z rána, naložen plným batohem a jedním transporťákem, vykročil z údolí Morače a večer se po dvacetikilometrovém pochodu a dvoukilometrovém převýšení objevil v táboře.

Průzkum pak pokračoval s mnohem lepšími výsledky. Trychtýře obklopené hradbami vápencových kulis, věže a povalené obrovské bloky na odlehlém kraji skalního města mezi sebou skrývaly vstup do hlubokého meandru (propast Pod medvědicí), směřujícího pod jeden ze závrtů. Objekt se nám již prozkoumat nepodařilo, ne snad z nedostatku času, ale pro další, více méně náhodný objev jiné propasti, na kterou narazil při krátké vycházce Vašek. Jelikož se nacházela od tábora asi jen 20 minut na místní poměry pohodlné chůze, a také hloubka se na první pohled jevila větší, byla jí dána přednost.

Aither: Vyrazili jsme se 150 m lan lehce naočkováni skepsí z předchozích dnů. Z vrchu se propast jevila podobně jako šachta Pod medvědicí, tedy shora naražený mohutný meandr. Ve chvíli, kdy jsme slanili prvních 90 m a obešli obrovskou ledovou zátku, však bylo jasné, že se nejedná o nic malého. Kámen letěl téměř bez doteku stěn kolem 10 sekund a šachta začínala nabírat rozměry srovnatelné s Nyktou v největší šíři. Vchod, jevící se zezdola jako dvě oči, propouštěl dolů ostře ohraničený paprsek světla, který lízal protější stěnu a dával vyniknout tvarům a struktuře vápence, připomínající gigantické nosníky gotických sakrálních staveb. Kdesi v dálce, kam se propast vinula dlouhým záhybem, hučel vodopád, na naší straně však bylo naprosté sucho a klid jenom občas narušil padající mokrý sníh, odtávající ze špuntu nad námi. Nakonec i kolmá stěna, podél které se pohodlně slaňovalo, byla znenadání useknuta do 20 m převisu a tlama propasti se otevřela v celé své ponuré kráse.

V noci přišla první a jediná seriózní fronta a s ní bouřky, vichr a hustá mlha, znemožňující delší činnost mimo tábor. Mraky se sice navečer roztrhaly a teplota klesla až k nule, ale ráno opět vládla zatažená obloha a dešťové kapky znovu zaklepaly na tropika stanů. Nastal poslední den, kdy jsme se mohli vypravit do nově objevené propasti a zpočátku situace nevypadala zrovna nadějně. Až po odeznění několika přeháněk jsme slezli skalní práh k fakírským deskám a začali traverzovat podél levé stěny Trešteni vrchu.

Sestup probíhal celkem hladce. Jediným problémem bylo odklonit trasu od středu chřtánu tak, abychom na tenkých devítkách nemuseli sjíždět odhadem dvousetmetrový úsek a mohli kotvit podél stěn v kratších intervalech. V široké šachtě u kolmých hladkých stěn bylo občas těžké se zapřít, aby se Laďou speciálně nabroušený vrták zakousl do skály, ale i přesto jsme s lehkou makitou za pár hodin stanuli na dně a počali vystrojovat odtud jdoucí větev se silným průvanem. V tomto ohledu nám ale letos na expedici štěstí nepřálo. Průvan směřuje nejspíš do komína, o kterém se domníváme, že míří na povrch, neboť propast, začínající u stěny hory, padá podél srázů hlubokého údolí a její dno se pravděpodobně nenachází příliš hluboko v masivu.

Tím se letošní expedice uzavřela. Kolik podobných objektů se zde ještě skrývá, je otázkou, na kterou bychom rádi získali alespoň část odpovědi během další plánované výpravy v roce 2011.

Zdař Bůh!

Na závěr: Propast Nyx dosáhla hloubky 622 m při celkové délce polygonu kolem 1 km. Hlavní stejnojmenná šachta v systému měří 429 m a řadí se na 10.–11. místo mezi nejhlubšími vertikálami světa (nejasnost je dána dvěma různými údaji o hloubce šachty Bojim bojim v Medúze, kde se jednou udává 420, podruhé 450 m).

Druhá propast Aither, patří až někam do třetí desítky a přesné místo se dá, vzhledem k neexistenci spolehlivých žebříčků, jenom těžko zjistit. Vstupní propast padá nepřerušeně 351 m a po připočtení krátkého pokračování, které ovšem nebylo zmapováno, lze celkovou hloubku jeskyně stanovit na 380 m.

Expedic se účastnili: v roce 2009 Pavel a Zdeněk Dvořákovi (ZO Suchý žleb) a Jaroslav Gregor (ZO Tartaros), v roce 2010 Václav Adamec, Pavel a Zdeněk Dvořákovi (ZO Suchý žleb), Kryštof Hošl, Richard Matouš (Praha), Ivan Rous (ZO Liberec) a Jaroslav Šanda (ZO Babice).