Expedice do Řecka
Expedice Euboia 1991
Manikia 92
Expedice Euboia 1991
Cílem společné červencové expedice athénského klubu Speleo a naší ZO bylo krasové území východní části pohoří Dyrfi ostrova Euboia ležícího východně Athén. Zájem se soustředil jednak na vrcholové partie masívu Skoteini (1362 m n. m.), jednak na prostor Melacina Vrysi-Fterolakka-ponor Manikia.
Krasovějícími horninami jsou zde jurské tmavošedé,
nejčastěji laminované vápence
s deskovitou a lavicovitou vrstevnatostí a odlučností. Na jejich zkrasovělém povrchu jsou
místy vyvinuty ložiska bauxitů v čočkách až 5 m mocných. Křídová mořská transgrese
překryla erodované jurské vápence i ložiska bauxitů a usadila světlešedé lavicovité až masivní,
silně krasovějící vápence místy s hojnou měkkýší faunou. Křídové vápence tvoří hlavní
část masívu Skoteini. Celá oblast byla složitě alpinotypně zvrásněna, což se odráží např.
v komplikovaném zavrásnění šupin paleogenních flyšových hornin v prostoru mezi ponorem
Papaspilia a vsí Metochi. Na jihozápadě zájmová oblast hraničí s nekrasovým paleozoickým
podložím, tvořeným arkózami, drobami, slepenci, tělesy ultrabazik a epimetamorfity.
Povrchová a především podzemní hydrografická situace je dosti nepřehledná a nepoznaná. Manikijský potok je jediným permanentním tokem přitékajícím od JZ z nekrasového území a posléze se nořící pod mohutnou závěrovou stěnu slepého údolí cca 700 m n. m. Zde vytváří rozlehlý, nepříliš poznaný a dokumentovaný jeskynní systém, který je dle místních jeskyňářů patrně hydrograficky propojen s vyvěračkou mezi vesnicemi Ag. Vlassios a Vrysi (Colethra Loka) ležící ve vzdálenosti přes 6 km východně v nadmořské výšce 55 m. Při pohledu na geologickou mapu však nelze vyloučit ani strukturně predisponované propojení s vyvěračkou u vsi Metochi vzdálenou méně než 5 km k SSZ asi 470 m n. m., či s jinými vývěry.
Všechny zbývající ponory v prostoru Manikia-Metochi jsou periodické, v létě bezvodé. K nejvýznamnějším patří Papaspilia (Popova jeskyně) 1 km JZ od pramene Vromo nera 4 km JV od vsi Metochi 740 m n. m. Systém je zatím odhadován na délku 600 m a hloubku 245 m. Asi 4 km k SV odtud leží další významný ponor Tou-Pupa-o-Lakkos, jehož délka je odhadována na 1500 - 1800 m a hloubka přes 230 m, dle jiných údajů přes 300 m. Jiným ponorem, dosud známým do hloubky 50 m, je Katavothra stin Lakka tou Tsekoura nacházející se necelý 1 km Z od pramene Vromo nera, 790 m n. m., při kontaktu s paleogenními flyšovými pískovci a jílovci. Nejvýznamnější vývěrovou jeskyní je zřejmě Kolethra Metochiou v nadmořské výšce 470 m, asi 1,5 km JV od vsi Metochi. Jeskyně má několik set metrů délky a na jejím potápěčském průzkumu se v r. 1989 podíleli i členové ZO 6-09 Labyrint (viz sborník Speleofórum '90). Nás zde 9. července čekalo překvapení v podobě nejen vyschlého koryta, ale i zcela suché a pískem i štěrkem zavalené samotné jeskyně. Nicméně pestré valounové složení štěrků by po pečlivějším rozboru mohlo poskytnout informace o zdrojové oblasti s vyvěračkou propojené. Při zběžném posouzení je nápadný vysoký obsah valounů flyšových pískovců.
Většina významných jeskyní oblasti je nezmapována, nebo zmapována jen zčásti. Cílem první
expedice však bylo především poznání celkových poměrů, geologické situace a ověření několika
lokalit, zejména propastí, vytypovaných místními pastevci, eventuálně objevených athénskými
jeskyňáři v minulé sezóně. Dalším důležitým cílem byla lokalizace krasových objektů do map.
Zčásti naším přičiněním, zčásti vinou panenskosti terénu se však během 9 dnů pobytu daří objevit,
vystrojit, zmapovat i fotograficky dokumentovat přes 700 m místy velmi rozlehlých, zajímavých
a hezky zdobených jeskyní, převážně propasťovitého rázu:
 Propast typu light hole, Skoteini |
 Krasový terén masivu Skoteini |
 Slaňování v jeskyni Aleka |
Oblast Skoteini
Do vrcholové
části Skoteini vkládal Iakovos velkou naději. Nejnadějnější propast, kterou objevili
s Iannisem minulou sezónu, však skončila v 79 m hloubce závalem a vchody dalších
šachet v nadmořských výškách 1200 až 1300 m byly pouze zaregistrovány pro příští sezóny.
Oblast Fterolakka-Melaeina Vrysi-Manikia Ponor-Mavrovouni
Toto malebné krasové plató, poseté nesčetnými závrty a depresemi, rozkládající se 800 až 900 m n. m., přineslo v průběhu několika dnů zajímavé objevy. Troupa tou Roupi, Aleka a Inamila, jakož i propast pod Skoteini jsou nové objevy, jejichž stručná charakteristika následuje:
Propast pod Skoteini (B2)
Ústí rozměrů 3,5 x 2 m se nachází 400 m VJV od vrcholu Skoteini přibližně uprostřed mezi hřbetem a dnem deprese v nadmořské výšce 129O m (v pravém svahu). Propast je tvořena dvěma stupni 37 a 30 m hlubokými (tato část byla známa již z minulé sezóny). Při mapování 6. července byl na kruhovém dně 4 m vysoký zbytkový kužel firnu obklopený prstencem vody s hlínou a mrtvými havrany. Ze dna vybíhá k ZSZ až SZ krátká chodbička (viz řez a půdorys) ukončená komínem a navazující šachtou s balvanitou sutí na dně. Celá propast je budována v šedých, laminovaných, deskovitých až lavicovitých vápencích mírně monoklinálně upadajících k ZSZ až SZ. Geneticky jde zjevně o propast vzniklou především korozívním působením agresivních tavných vod. Množství zachovaného firnu je zřejmě závislé na příznivých teplotních a srážkových poměrech a mění se.
Průběh akcí:
1.9.1990 Iakovos Karakostanoglou a Yannis Kassimatis objev, vystrojení a průzkum prvního a
zčásti druhého stupně. 5.7.1991 Ota Šimíček a Ladislav Jarolím vystrojení svrchní části. 6.7.
O. Š. a L. J. vystrojení spodní části, Iakovos Karakostanoglou, Petr Zajíček a Jiří Otava průzkum,
mapování, fotodokumentace, lokalizace vchodu. 10.7. J. O. odstrojení, I. Kar. a Martin Dočekal
zabezpečení na povrchu, celá skupina retransport do tábora.
Aleka (Troupa ston tsipo tis Lakkos tou Tsanti) (B5)
Vchod leží v depresi 50 m SV od cesty asi 65O m VJV od Melaeina Vrysi v nadmořské výšce 87O m. Nepatrný vchod při patě stěny byl objeven díky zřetelnému průvanu. V následujících dnech bylo postupně objeveno, vystrojeno a zmapováno přes deset vertikálních stupňů tohoto zajímavého stupňovitého meandrovitého ponoru. Nejnižší dosažené místo je 116 m pod vchodem, délka dosud zmapovaného základního polygonu činí 290 m. Osou celého systému je zřejmě mohutný, řícený studňovitý dóm ve střední části, kde zdaleka nebyly mezi nepřehlednými obřími bloky vyčerpány všechny možnosti prolongace. Jeskyně je z větší části budována v subhorizontálních, lavicovitých, laminovaných šedých vápencích, poblíž křížení meandrů však vystupují ve stěně intenzívně provrásněné vápence. K zajímavostem rovněž patří dokonale opracované bauxitové valouny v subangulárních štěrcích na nejnižším dosaženém místě systému.
Průběh akcí:
5.7. objev ústí O. Šimíček, průzkum vstupních partií a prvních stupňů P. Zajíček za podpory
celé skupiny. 7.7. O. Š., L. J. a P. Z. vystrojení vertikálních stupňů do cca -80 m, doprovod
Ioanna Efstathiou a Dimitris Kombiliris. 8.7. vystrojování nižších částí a vzestupného stupně
(+9 m). Doprovod Heda Šimíčková a Zuzana Otavová. Mapování a průzkum do -8O m J. O.
10.7. Vystrojení dalších šachet P. Z., O. Š. a L. J. 11.7. O. Š. a L. J. průzkum a dostrojení
posledních stupňů. Yannis Kassimatis, Luboš Uher a Petr Zajíček fotodokumentace, přerušena
pádem batohu se dvěma foťáky a blesky (cca 15 000 Kčs) do propasti a do jezera
k tomu. Iakovos Karakostanoglou a Jiří Otava, průzkum a mapování - východní meandr a spodní
partie až na dno. Celá skupina odstrojení a retransport.
Troupa tou Roubi (B3)
Ke vchodu nás přivedl bača Giorgos Bibikos. Nachází se 600 m Z od vrcholu označeného v mapě jako Fterolakka v bezprostřední blízkosti bauxitového lomu na hraně svahu klesajícího do údolí s ponorem Papaspilia. Ústí rozměrů 3,5 x 2 m leží 880 m n. m. Jde o téměř dokonalou, leč fádní vertikálu 70 m hlubokou s několika paralelními komíny propojenými okny. Suché, šikmé, kamenité dno klesá do hloubky 13 m.
Průběh akcí:
1.1. Dimitris Kombiliris, Martin Dočekal a Jiří Otava dovedeni bačou Giorgem a synem k ústí.
8.7. D. K., Ioanna Efstathiou a Yannis Kassimatis průzkum a vystrojení, Luboš Uher a Petr Tajovský
doprovod. 9.1. Y. Kass. služba na povrchu, Iakovos Karakostanoglou, Petr Zajíček a Jiří Otava
mapování, fotodokumentace, průzkum, I. K. odstrojení, retransport na povrch, transport do tábora
celá skupina.
 Jeskyně Inamila, vstupní chodba |
 Jeskyně Inamila, vyschlé jezírko |
Inamila (B16)
Jeskyně má portálový vchod 3 x 5 m v nadmořské výšce asi 750 m. Patrně
jde o paleoponor Manikijského potoka, který se v současnosti propadá o několik desítek metrů
níže v bezprostřední blízkosti. Jeskyně začíná vysokou, meandrující, klesající chodbou
s drobně kamenitým dnem a sintrovými a nickamínkovými náteky. Chodba nás dovede do obrovského
říceného dómu, který má v nejnižší části stopy po vyschlém jezírku a hezkou krápníkovou
výzdobu, místy vícebarevnou. Západní, horní část dómu končí neprobádanou puklinovou propastí,
z níž vyletovali netopýři, a jejíž ústí je přibližně v nadmořské výšce vchodu. Dosud
poznaná část délkou polygonu přesahuje 230 m při výškové diferenci 23 m. Celý systém
je budován v tmavošedých deskovitých a lavicovitých, často laminovaných vápencích. Mohutný
dóm má odlišný charakter od zbytku jeskyně, je zasypán obřími bloky a budí dojem, že je budován
na výrazné V-Z dislokaci.
Průběh akcí:
Jeskyně byla objevena 11.7. Ladislavem Jarolímem a Petrem Zajíčkem, částečně prozkoumána Jiřím
Otavou 12.7. a zmapována a zdokumentována 13.7.1991 L. J., P. Z., J. O., Yannisem Kassimatisem a
Iakovem Karakostanoglou.
Seznam účastníků:
SPELEO, Atény: Iakovos Karakostnoglou, Yannis Kassimatis, Dimitris Kombiliris, Ioanna Efstathiou
SUCHÝ ŽLEB, Brno: Martin Dočekal, Ladislav Jarolím, Zuzana a Jiří Robert Otavovi, Heda a Ota
Šimíčkovi, Petr Tajovský, Luboš Uher, Petr Zajíček
Iakovos KARAKOSTANOGLOU (Klub Speleo, Athény, Řecko) - Jiří OTAVA (Suchý žleb Brno, ČSFR)
Publikováno: Speleofórum 92, 23 - 29, Brno 1992
Manikia 92
Abstrakt
Společná expedice athénského klubu Speleo a ZO ČSS 6-14 Suchý žleb Brno navázala na akce předešlé sezóny. Tentokrát bylo středem zájmu poznat a zmapovat jediný celoročně protékaný ponorový systém na Manikijském potoce. Zde se nám podařilo částečně dostrojit a zmapovat asi 900 m chodeb a propastí. Nejpozoruhodnějšími místy dosud poznané části systému jsou dva obří dómy téměř stometrových rozměrů a přes deset metrů mocné profily fluviálních sedimentů s horizonty zetlelého listí a větévek. Významné jsou štěrky pod horním jeskynním vchodem.
Pozornost byla věnována i četným závrtům a jeskyním na planině nad propadáním i v masívu Skoteini. Všechny slezené propasti byly očíslovány a lokalizovány, důležitější z nich zmapovány a popsány. K nejzajímavějším patří propástka, jejíž jedna stěna je tvořena bauxitem.
Součástí letošního programu byl i sběr entomofauny na povrchu a v jeskyních Inamila (objev minulé sezony) a Spilio Megalio (abri). Nálezy naznačují perspektivnost oblasti.
K dalším aktivitám patřilo i orientační geologické mapování v okolí ponoru, zanesení nových komunikací spojujících bauxitový důl Mavrovouni s civilizací do map 1:5000 a orientační vzorkování písečné frakce pro analýzy těžkých minerálů a štěrčíkové frakce pro orientační valounové analýzy v Manikijském ponoru a pod vyvěračkou Atsitous u vsi Manikia. Analýzy provedené v ČSR potvrdily materiálovou shodu a tudíž i hydrografickou souvislost uvedených systémů. Na některých lokalitách byly měřeny teploty vzduchu a vody. Veškeré objekty objevené v minulosti, během loňské i letošní expedice byly zaneseny do souhrnné tabulky.
Historie průzkumu ponoru Manikia
Ve zprávě o loňské
expedici byla tato jeskyně zmíněna jen zcela okrajově. Do literatury byl
tento mohutný systém uveden současně v r. 1988 Dimitrisem Kombilirisem (Speleo-Atény)
a Stamatisem Kirdisem. Oba autoři popisují v časopise KORFES nezávisle své postřehy,
poznatky a zkušenosti z objevných postupů svých skupin. Jejich poznatky lze velmi
stručně shrnout následovně:
D. Kombiliris:
V červenci roku 1987 byly horním vchodem překonány dva vertikální stupně 60 a 15 m hluboké a zmapováno 300 m (mapa nepublikována). Vedoucím akce byl Kostas Zupis.
V říjnu proběhla průzkumná akce, Kostas Zupis a Dimitris Kombiliris dosáhli po 15 hodinách konce systému, zmapovali 750 m (mapa nepublikována).
Následuje poměrně podrobný a výstižný popis celého systému až po koncový sifon vzdálený přibližně 1700 m od vchodu.
S. Kirdis:
Autor přináší zajímavé informace o místních klimatických poměrech. Srážky ve sběrné oblasti činí 1500 mm ročně, z čehož dle něj dvě třetiny spadu protéká ponorem. Za nejpravděpodobnější vývěr vod Manikijského potoka považuje Stamatis východně ležící vyvěračku Kolethra Loka u vsi Ag. Vlassios. Při osobním setkání v červenci v našem táboře jsem však při pohledu na jeho interpretaci dálkových snímků této oblasti zjistil, že uvažuje i o jiných možnostech odtoku vod. V příspěvku je zdůrazňována hojnost fauny a flóry naplavené do jeskyně.
Kalus Aragamyan:
Tento spoluautor je profesorem biologie na universitě Heraklion (Kréta) a přináší tudíž
četné postřehy z pozorování života v jeskyni. Popisuje výskyt různých ryb, krabů,
mloků, žab aj. živočichů stržených proudem do podzemí bez možnosti návratu zpět přes
vertikální stupně. Organický materiál naplavený do jeskyně je považován za hlavní potravinový
zdroj tohoto specifického ekosystému. Některá mláďata živočichů dospívají až uvnitř jeskyně.
Živočichové nejsou v tomto prostředí závislí na zraku, ale na jiných smyslech a jsou
schopni zde nejen přežít, ale i rozmnožovat se. Některé druhy jsou zde dokonce hojnější,
nežli v povrchové populaci.
Léto 1992 Manikia ponor
Naše akce přinesla vedle dostrojení jeskyně a přiložené mapy přibližně první poloviny poznané části systému některé důležité poznatky. Na několika místech systému byly naměřeny následující teploty: vzduch...13,5 °C v Žabím dómu, voda...13,8 °C v jezeře Žabího dómu a l0,8 °C v prvním přeplavaném jezeře povodňové chodby.
Geologická situace, geneze jeskyně
Systém je vytvořen ve výrazně deskovitých až lavicovitých tmavošedých, často laminovaných svrchnotriasových až jurských vápencích, upadajících nejčastěji pod mírnými až středními úklony k JZ. Na několika místech jeskyně jsme si ověřili (především v prvním obřím dómu), že chodby jsou erodovány v mírně až středně ukloněných vrstvách, zatímco ve velkých dómech nacházíme i subvertikální, snad přizlomově provrásněné partie.
Alochtonní
jeskynní sedimenty nebyly podrobněji studovány, několik skutečností však
upoutalo pozornost. Ve spodní polovině vstupní propasti pod horním vchodem, tedy vysoko
nad úrovní povodňové chodby, byly ve stěnách zastiženy hojné, přes 5 m mocné relikty
dosti pevně tmelených hrubozrnných štěrků. Nesporně jde o relikty starší vývojové fáze
systému, kdy horní vchod fungoval jako ponor. V recentním valounovém materiálu upoutaly
vedle dominujících vápenců, pískovců a bazických vulkanitů i vzácné valouny bauxitu.
Obecným rysem aktivního toku i povodňové chodby je obrovské množství naplavených větví
i kmenů. Ve druhém obřím dómu nelze přehlédnout až přes deset metrů vysoké písečné valy
s několika až půl metru mocnými polohami zetlelého listí a větévek při bázi profilu.
Hydrografie, souvislost s vývěry
Na závěr expedice jsme na přání starosty Manikie společně navštívili vyvěračku Atsitous v levé protější straně kaňonu. Starosta nám sdělil svá pozorování, že na jaře vyvěračka vyvrhuje jehličí a větévky jehličnanů, které rostou především v okolí Manikijského ponoru.
Rozhodli jsme se jeho zajímavé botanické pozorování doplnit i petrologicky. Ovzorkovali jsme orientačně písky a štěrčíkovou frakci z vyvěračky a později přišel poštou vzorek z Manikijského ponoru. Analýza těžké frakce písků prokázala v obou vzorcích dominantní zastoupení olivínů a pyroxenů. Z toho vyplývá nepochybný zdroj písků v bazikách a ultrabazikách ofiolitové série vystupujících v ponorové oblasti a sousední oblasti Melaeina Vrysi. Shodný charakter těžké frakce v pískách ponoru i vyvěračky zároveň silně podporuje představu souvislosti Manikijského ponoru s vyvěračkou v levé stěně kaňonu naproti vsi Manikia.
Neměli jsme bohužel možnost pozorovat intenzitu vyvěračky v různých ročních dobách a srovnávat ji s vodnatostí Manikijského ponoru. Po návštěvě obrovské vyvěračky vauclusského typu Kolethra Loka (55 m nad mořem) u vsi Ag. Vlassios jsme však usoudili, že její kapacita by daleko spíše odpovídala rozměrům jeskynního systému Manikijského ponoru. Vyvěračka naproti vsi Manikia tedy bude nejpravděpodobněji jen jakýmsi přepadem, či odbočkou. Jak již bylo zmíněno, Stamatis Kirdis rovněž uvažuje o spojení s vyvěračkou Kolethra Loka, z interpretací dálkových snímků však uvažuje i o vyvěračce nad vsí Metochi na opačné, severní straně masivu Skoteini.
Z technického hlediska byl na mapování Manikia ponoru nejzajímavější způsob překonávání
jezer. Poněvadž jsme neměli člun, ani neoprény, improvizovali jsme pomocí dvou automobilových
pneuduší. Do jedné jsme vložili lavor a vyrobili tak člun na převážení vaků. Do druhé duše
jsme vlezli sami a plavali. Další plavec si musel obě duše přitáhnout zpět provázkem, jak
je zvykem např. v Amatérce.
 Vstupní portál manikijského ponoru |
 Vodní chodba v manikijském ponoru |
 Jedno z jezer v Povodňové chodbě manikijského ponoru |
Jeskyně Inamila
Po zanesení půdorysu tohoto významného loňského objevu do mapy 1:5000 nám bylo jasné, proč v horní části obrovského dómu na konci jeskyně vylézají z puklin kořeny. Jeskyně protíná napříč vápencový hřbet a opět se blíží k povrchu. V horní části dómu jsme objevili několik desítek metrů puklinových chodeb a labyrint mezi bloky, ovšem vzhledem k blízkosti povrchu jsme upustili od průzkumu pokračování tímto směrem. Hlavní pozornost byla tentokrát věnována měření teplot, fotodokumentaci a entomospeleologickému sběru.
Při venkovní teplotě 28,5 °C byla naměřena ve vstupním portálu 16,5 °C, v nejnižších partiích jeskyně 7,2 °C a v nejvyšších částech dómu 11,0 °C.
Entomofauna
Celkem byly od 8. do 20. července instalovány tři dvojice návnadových pastí, a to ve vstupní části, ve střední části a v nejnižších místech na bahnitém dně vyschlého jezírka. Dle určení Romana Mlejnka byly zachyceny dva exempláře slepých brouků ze skupiny Bathyscinae.
abri Spilio Megalio
Do pastí instalovaných od 13. do 20.7. byla zachycena rozmanitá terrikolní fauna. Zajímavý je nález dvou exemplářů střevlíků (doposud neurčených), kteří se tvarem těla přibližují k některým jeskynním rodům (např. Speluncarins Typhlochromus).
Dle vyjádření Romana Mlejnka se celá krasová oblast, soudě podle uvedených nálezů, zdá být perspektivní pro entomospeleologický průzkum.
Další informace lze vyčíst z map, řezů, náčrtků, fotografií a tabulky.
Akce se zúčastnilo sedm jeskyňářů Suchého žlebu Brno ... Zuzana, Filip a Jiří (Robert) Otavovi, Václav Prejza, Heda a Ota Šimíčkovi a Luboš Uher. Ze skupiny Rudice účinně pomohl Alois Nejezchleb. Z athénského klubu Speleo byli přítomni Dimitris Boussolis, Iakovos Karakostanoglou, Yannis Kassimatis, EIsa Pappasymeon a Costas Yannopoulos.
Naše díky patří kolegům z Mendip Caving Clubu z Londýna, kteří částečně sponzorovali tuto expedici.
Jiří Otava (ZO ČSS 6-14, Suchý žleb Brno) - Iakovos Karakostanoglou (Klub Speleo Athény)
Publikováno: Speleofórum 93, 36 - 44, Brno 1993