Speleoproject Možnica
Možnica - září 2001
Možnica - březen 2002
Možnica - říjen 2002
Možnica - září 2001
Účastníci: ZO 6-14 Suchý: Žleb, Pavel a Zdeněk Dvořákovi, dále Pavouk, Mattes, Tomáš Roth, Franci, Střelda.
Ačkoliv se na této akci nepodařil přelomový průlom do krasových hlubin planiny Možnica, je námi hodnocena jako velmi povedená. O tom, že se akce vydaří, jsem se přesvědčil už pár hodin po odjezdu na půlce cesty mezi Vídní a Grazem. Po kratší nucené přestávce (cca 24 hod.) pokračuji již bez problémů. Do Grazu mě vzal náhodou projíždějící rakouský kolega jeskyňář, od Grazu do Tarvisia jedu pohodlným chorvatským kamionem, dál 25 km po ještě pohodlnější silnici kráčím pěšky (stopovat se nedalo, protože byly dvě ráno, zastavili mi jen policajti a ptali se po dalekohledu ?!?). Před koncovým výšlapem do sedla Sella Robon jsem si ještě trochu zdříml, a tak odpoledne, mírně strhán dorážím na určené místo, kde nalézám Pavla, Pavouka, Mattesa a Toma Rotha, jak se suší ve spacácích, jejichž vzor následuji. Počasí nic moc, mlha, drobný déšť, či mokrý sníh. Další den - v úterý přijíždí Střelda s Francim, poslední trosečníci rakouských dálnic. Jsme kompletní. Během týdne jsme převážně ve skupince Tomáš, Pavel a já sestoupili prakticky do všech zdejších významnějších jeskyní. V C 11 se na této akci pro zvýšený vodní stav nepodařilo zhola nic, v C 24 se postup zastavil nad asi 70 m hlubokou studnou. Dvakrát jsme navštívili C 12 - Sladoled (slovinsky zmrzlina), kde jsme prolezli poměrně úzké koncové partie "Nekonečného meandru" až k propasti, se kterou se bohužel neshodovala délka našich lan a od sedmimetrového skoku nás odradila vidina polámaných kostí. Možnost postupu je tedy otevřená. Zpáteční cesta, teď už jiným vozem, proběhla bez komplikací.
Zdeněk Dvořák
|
|
|
Možnica - březen 2002
Na prodloužený víkend (čtvrtek - neděle) oproti očekávání vyráží jen jeden vůz s posádkou ve složení Franci, Švorcák, Pavel a Zdeněk Dvořákovi. Počasí je pěkné, a tak za západu slunce dorážíme do bivaku. V sedle leží asi jeden metr mokrého sněhu. Další den, teď už bez Franciho, vyrážíme do C 11. Ve vstupní 80-ti metrové vertikále vzhledem k tajícímu sněhu poměrně dost prší, stěny dalšího pokračování jsou pokryty ledem, což trochu zpomaluje postup. Led nakonec zastavil cestu definitivně, neboť v hloubce přes 250 m s překvapením zjišťujeme, že úzký průlez u Studny Starých Orlů je v místě, kde na podzim tekla voda, úplně vylit ledem. Pokus probít se dál končí asi po jedné hodině rozbitím Kalisovy, podomácku vyrobené kovárny (nepochopí, kdo se tváří v tvář nesetkal s tímto důmyslným výrobkem našeho předsedy). Další den se proto balíme a odjíždíme domů.
Zdeněk Dvořák
Možnica - říjen 2002
V článku je použito textu převzatého z internetových stránek Kóty 1000.
Vyjíždíme v úterý večer, spíme klasicky po cestě kdesi
vedle silnice a ráno v 10 hod.
dorážíme do Sella Nevea na parkoviště. Sníh tady zatím není a mlha, která se válí o nějakých
300 m výš nám jen malými okénky ukazuje, že nahoře na hřebenech už je bílá pokrývka.
Cesta nahoru probíhá bez problémů a za 3,5 hodiny jsme v bivaku, odpočíváme a nabíráme
sil k zítřejší akci.
Druhý den ráno balíme a vyrážíme do jeskyní: Kyselda + já jdeme do C 24, Raďas + Vodouch jdou do C 11.
C 11
Vystrojujeme vstupní šachtu P75m a pokračujeme přes stupně P12 a P10 tentokrát bez problémů
prolézáme pod sněhovou zátkou až k ústí další šachty Šumu Svistu P121. Ve studni za
traverzem "Tam-tam" zatloukám nýt v místech předřeného lana a pokračujeme v sestupu.
Okolo 18. hod se nacházíme tři studny pod bivakem v místě, kde je další šachta odstrojena
a cca. 200 m lan smotaných u nýtu. Uvědomuji si, že slanění by vedlo přímo ve vodě.
Začíná mi docházet, že tudy cesta nevede. Té vody je nějak hodně. Správný úsudek si potvrzuji
hned kousek výš, kde ještě před chvílí jsme slaňovali v suchu. Množství protékající vody
v některých místech stouplo až na desetinásobek za pouhé půl hodiny. Okamžitě zahajujeme
výstup. Situace v propasti pod bivakem je dost vážná, ale za cenu zcela promočeného
oblečení se nám daří jít dál. V bivaku okamžitě balíme věci a již vyloženě prcháme,
protože voda z výše položené propasti stříká až do míst, kde se spí a je normálně úplně
sucho. Daří se proběhnout pod vodopádem a z míst, kde tak moc neteče zahajujeme výstup.
Nejhorší situace je v propasti pod traverzem přes "Staré orly", to už není vodopád,
ale souvislý proud vody. Jsme zcela mokří, čekat nemůžeme. První se do boje pouští Vodouch,
nadává, to je dobře, protože to je známka, že žije. Já s transporťákem pod sebou si
v proudu uvědomuji, že voda je opravdu studená, velmi mě vysiluje a být lano o něco
delší, mohl by to být také konec. "Šum Svistu" je naštěstí zcela suchý a kromě netypického
hučení vody i v těchto místech výstup zcela normální. Poslední vodopád, ale opravdu vodopád,
nás čeká ve vstupní 75 m šachtě. Bohužel jsme vstupní šachtu ani neodstrojili, protože
voda nám rychle odsávala sil. Kolem půlnoci se vydáváme za svitu čelovek v hustém dešti
směrem k bivaku. Když Vodouch už po několikáté s obavami v hlase pravil, že
tudy jsme ráno určitě nešli, cvičně zkoušíme satelitní navigační systém GPS a ono to opravdu
funguje. Zcela mokří a unavení jsme došli do bivaku. Vděční za trochu tepla a sucha ve spacáku
čekáme aniž spíme na naše dva kamarády.
C 24
Kolem poledne začínáme sestup, cesta je kromě asi dvacetimetrové vstupní propástky vystrojená.
V krátké době dosahujeme okna v monumentální šachtě P150. Zde začínají horizontální
pasáže, ústící po krátkém meandrování v dosud neslezené propasti, odhadem 60 m hluboké.
Jirku napadlo, že bychom zbytek lana, který dříve vedl na slepé dno P150 mohli uříznout, čímž
bychom získali lano poměrně solidní délky a kvality pro další postup. Za oknem totiž zůstaly
z dřívějších výprav mraky "cucků" různé tloušťky a vesměs zanedbatelné délky. Předělávání
lan a traverzu z propasti k oknu nám zabírá nějaký ten čas. Před sedmou hodinou večer
jsme na kraji horizontální partie připraveni ke slanění do neznámých prostor, když si všimneme,
že z meandru začíná přitékat stále sílící potůček. Na Jirkovu radu balíme lana a vracíme se
zpět do meandru. Voda přibývá velmi rychle, teče po dně, po stěnách, "prší" ze stropu.
V meandru zůstáváme na suchém, podle prašného povrchu stěn nezaplavovaném místě. Všude kolem
to hučí a bublá, někde pod nohami na dně meandru nám teče potok, nahoře na planině se podle
všeho musí čerti ženit. Za této zvukové kulisy trávíme v improvizovaném bivaku pod jednou
izofolií (dvacet let staré s sebou raději nebrat, izofolie časem ztrácí tepelné vlastnosti),
10 hodin. Zpočátku si krátíme volnou chvíli vyprávěním, kdo, kdy, kde, s kým ... v jeskyni ...
zůstal a nemohl ven, spadl, či se utopil. Pak už jsme zticha a jenom průběžně sledujeme časové
údaje na hodinkách. Za celou dobu jsem usnul asi na hodinu. Kolem páté hodiny ranní už voda asi
o polovinu opadla, a proto začínáme výstup. V dómech už tolik nelije, ale při výstupu
P150 nás sprchuje ledová voda, protože lano visí přímo v trase padající vody. Naštěstí už
průtok není nijak veliký (před pár hodinami to tu ale muselo stát za to), a tak po devatenácti
hodinách spatřujeme světlo světa. V sedle v bivaku již netrpělivě čekají Raďas
s Vodouchem, celí šťastní, že jsme v pořádku, (nebo že nás z té "žumpy" nemusejí
tahat). Další den opět prší, a tak raději zanecháváme dalších výletů do podzemí a jedeme domů.
Zdeněk Dvořák