Úvod > Expedice > Francie

Expedice do Francie

Jean-Bernard 1984
Gouffre Berger 86
Výlet do Francie 1990
Francie '93 - Gouffre Jean-Bernard -1602 m
Francie 94 - Gouffre Jean-Bernard

Jean-Bernard 1984

Vedoucí a autor: Dr. Vladislav Kahle

Zúčastněné ZO ČSS: 1-6 Speleologický klub, 5-02 Albeřice, 6-04 ČKD Blansko, 6-14 Suchý žleb,

Výprava do tohoto času nejhlubší jeskyně světa Jean Bernard (-1 535 m) byla uspořádána v termínu 3. 2. - 3. 3. 1984 a zúčastnilo se jí 9 jeskyňářů ze čtyř ZO ČSS. Hlavním cílem výpravy bylo prostoupit jeskyni Jean Bernard, která se nalézá v Savojských Alpách (Francie), od nejvýše položeného vchodu k prvnímu ze série tří koncových sifonů. Dalším cílem bylo získání nejčerstvějších informací o francouzské speleologii a navázání kontaktů s francouzskými kolegy.

Účastníci výpravy:
ZO ČSS 1-06: Ing. Ladislav Beneš, CSc.
ZO ČSS 5-02: Jaroslav Dubský, RNDr. Vladislav Kracík, Pavel Tásler, RNDr. Radko Tásler (zástupce ved.)
ZO ČSS 6-04: Alois Nejezchleb
ZO ČSS 6-14: RNDr. Vladislav Kahle (vedoucí), RNDr. Jiří R. Otava, Ing. Ota Šimíček-Brouk (tajemník výpravy)

Předpokladem pro úspěšnou organizaci výpravy byla několikaletá rozsáhlá korespondence, vedená tajemníkem. Velmi pomohly informace od slovenských jeskyňářů, kteří zdolali jeskyni vchodem B 19 v roce 1978. Po překonání počáteční zcela pochopitelné nedůvěry se podařilo získat povolení k průstupu od jeskyňářů klubu Vulcain, kteří jeskyni Jean Bernard objevili. V roce 1983 byl schválen návrh k uspořádání výpravy Ústředním výborem ČSS a ministerstvem kultury ČSR. Vlastní přípravy trvaly několik měsíců a bylo při nich potřeba vyřešit řadu technických a organizačních problémů. Na rozdíl od polských jeskyňářů, kteří v roce 1980 sestoupili na dno Jean Bernardu vchodem B 21 (přičemž si celou trasu během několika kratších vstupů označili a vystrojili lany), bylo naším úmyslem prostoupit jeskyni naráz. Jedinou úlevou bylo předběžné vystrojení 1. bivaku pod vchodem V 4. Skutečnost, že se nám náš úmysl zdařil a že šest z devíti účastníků výpravy dosáhlo sifonu, byla mimo jiné umožněna též technickými předpoklady, které jsme vytvořili. K nejdůležitějším z nich patřilo použití lan o průměru 8 mm československé výroby (JUTA Dvůr Králové) o nosnosti 1 400 kg (délka asi 1 km) a dále speciálních kotvicích destiček, které odstraňují nutnost použití karabin. Uvážíme-li, že v systému je okolo 50 vertikálních stupňů, z nichž každý je vystrojen alespoň dvěma nýty, představuje to důležitou váhovou úsporu. Veškerá výstroj byla optimalizována co do váhy a objemu. Ve srovnání se standardně užívaným materiálem bylo největších váhových úspor dosaženo speciálními lehkými karbidkami (Stalagmit č. 4-5/1981) a použitím závěsných vyhřívaných lůžek (publikace ÚOK technické, autor P. Tásler).

Časový průběh výpravy

4. - 5. 2. Přeprava čtyřmi osobními auty po trase Praha - Rozvadov - Norimberk - Strasbourg - Lyon. V Lyonu jsme hovořili s presidentem klubu Vulcain panem Ch. Rigaldiem, od kterého jsme se dozvěděli další podrobnosti důležité pro pohyb v horách a jeskyni. Zde jsme též sjednali pojištění (30 F za osobu a měsíc).

6. 2. Z Lyonu jsme odjeli do Samoëns ve Vysokém Savojsku a ubytovali se u presidenta místní pobočky turistického spolku.

7. - 9. 2. Celou dobu trvalo špatné počasí - sníh a déšť. Čas jsme využili pro balení nákladů.

10. 2. Počasí se změnilo k lepšímu. V hlubokém sněhu jsme začali razit stopu na chatu Folly (1 550 m n. m., 700 m převýšení).

11. - 12. 2. Oba dny jsme vynášeli materiál na chatu. Množství zásob bylo plánováno na 14 dní. Postupně jsme se zabydleli ve veřejné části chaty.

13. 2. Celý den byl věnován nalezení vchodů V 4 (1 860 m n. m.) a B 21 (2 210 m n. m.). Vchod V 4 v zimě nasává průvan a strhuje dovnitř sníh, proto se jej podařilo pomocí popisu a výškoměru najít poměrně snadno. Horší to bylo s vchodem B 21, který se nachází na hřebenu, v té době pokrytém sněhem. Vchod v zimě vyfukuje, takže se projevuje jako mastný flek. Omylem byl prokopán mastný flek nedaleko skutečného vchodu B 21.

14. 2. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Brněnská část výpravy ve složení V. K., A. N., J. O. a O. Š. pronikla vchodem V 4 do systému, vystrojila vstupní část a dopravila do jeskyně část materiálu pro 1. bivak. Pražská část výpravy postavila ve velké depresi (B 20) nedaleko vchodu B 21 dva strany s bivakovací výstrojí.

15. 2. Brněnská skupina nastoupila do domnělého vchodu B 21, brzy však zjistila svůj omyl. Naštěstí se podařilo skutečný vchod B 21 najít, sestoupit na dno 30 m hluboké vstupní propasti a překonat úžinu na jejím dně. Pražská skupina přetransportovala materiál do 1. bivaku (tzv. Sušárny) vchodem V 4.

16. 2. Celý den jsme odpočívali a znovu se chystali.

17. 2. Brněnská skupina vstoupila asi v 10 hod. dopoledne vchodem B 21 do jeskyně. Překonala obtížná místa (vstupní úžina, blátivá roura), vystrojila 140 m hlubokou vertikálu dvěma 8 mm lany, prošla meandry Riviere de la Gadoue a dosáhla místa, kde se připojuje chodba vedoucí od vchodu B 19. Zde se setkala s dvěma francouzskými jeskyňáři, kteří si tímto elegantním a starostlivým způsobem ověřovali hladký průběh akce. Brněnská skupina pak pokračovala v cestě, okolo půlnoci minula vchod V 4 a před ránem dosáhla 1. bivak.

18. 2. Po několikahodinovém odpočinku pokračovala brněnská skupina směrem k 2. bivaku (-900 m). Byla zatížena lany, potřebnými pro zbývající část jeskyně a bivakovou výstrojí.

19. 2. Na 2. bivak dorazila brněnská skupina opět ráno, takže dopoledne bylo věnováno odpočinku. Odpoledne vyráží její členové, zatíženi pouze lany a svačinou, k sifonu. Jeskyně klesá mnohými kaskádami protékanými vodou, následuje tzv. "Past", která při vyšších vodních stavech uzavírá cestu, a nakonec ještě překvapení v podobě malého, ale dobře vymyšleného bludiště. V dopoledních hodinách vstoupila do jeskyně i pražská skupina. Jejím hlavním úkolem po dosažení sifonu byl retransport lan.

20. 2. V pět hodin ráno dosáhla brněnská skupina sifon v hloubce 1 358 m pod vchodem B 21 a po pořízení fotografií začala vystupovat zpět. Pražská skupina mezitím po krátkém odpočinku v 1. bivaku dosáhla 2. bivak a uložila se ke spánku. V odpoledních hodinách odešli z bivaku bří Táslerové, aby okolo půlnoci i oni dosáhli sifonu.

21. 2. Brněnská skupina po 105 hodinách pobytu v jeskyni vystoupila s částí pražské skupiny na povrch vchodem V 4 a odešla na chatu Folly. Bří Tásleroví se vrátili od sifonu na 2. bivak a po odpočinku začali vystupovat. Zastavili se na dně studny Puit de Glaiseux, protože nemohli najít lano. Pravděpodobně došlo k jeho popovytažení předchozími lezci. Následoval nucený bivak, ze kterého byli 22. 2. uvolněni skupinou, která jim šla naproti. Téhož dne byl zlikvidován tábor u vchodu B 21 a vytažena lana z horní části jeskyně.

23. 2. Celý den proběhl v povznesené náladě a ve znamení odchodu z chaty Folly. Uklidili jsme celou chatu, což po 14 dnech pobytu (venkovní teploty -14^oC, v chatě -3^oC) nebylo zcela bez problémů, a přichystali náklady.

24. 2. Ráno jsme sešli z chaty Folly do Samoëns. Předtím jsme se rozloučili se třemi španělskými speleology, kteří podnikli neúspěšný pokus o sestup ke koncovému sifonu vchodem V 4. Tohoto dne byla ukončena společná akce a obě skupiny se rozjely za svými cíli. Brněnská skupina během následujícího týdne navštívila klasickou krasovou oblast Vercors nedaleko Grenoblu. Zde si její členové na doporučení místních jeskyňářů prohlédli veřejnosti přístupnou jeskyni Chorange. Dále byly navštíveny některé známé osobnosti, žijící ve Vercorsu - p. Pierre Rias (technický ředitel CNS - Centre Nationall de Spéléologie), p. Mike Meredith (zaměstnanec fy PETZL a autor knihy "Vertical Caving") a p. Georges Marbach (majitel fy TSA a spoluautor knihy "Techniques de la Spéléologie Alpine"). Členové pražské skupiny odcestovali do Chamonix, aby si prohlédli okolí Mont Blancu.

Vladislav Kahle

Psáno pro Spelofórum 85

Gouffre Berger 86

Účastníci expedice:
Suchý žleb Brno: Vladislav Kahle (vedoucí), Jiří Kyselák, Jiří Otava, Zuzana Otavová, Váslav Prejza, Lenka Samková, Ota Šimíček, Heda Šimíčková
Rudice: Alois Nejezchleb
Speleoklub Warszawski: Anna Sadowska, Janusz Bednarek
Speleoklub Tatrzanski: Krzysztof Dudiński
Alpinisticzny klub exploracyjny Sopot: Janusz Lisiecki

Hlavním sportovním cílem expedice uskutečněné od 14. 8. do 13. 9. 1986 byl průstup světoznámou propastí Gouffre Berger ve Francii. Dalším cílem bylo zúčastnit se 9. mezinárodního festivalu speleologických filmů v La Chapelle en Vercors, poznat klasické evropské krasové lokality - Fontaine de Vaucluse, Grand Causses, Aven Armand, Pierre St. Martin, Altamira. Španělská část programu navazovala na pokongresové akce a cílem zde bylo seznámit se s nejpopulárnější krasovou oblastí západní Evropy posledních let - pohořím Picos de Europa.

Systém Gouffre Berger byl již v literatuře nesčetněkrát popisován, proto se omezíme jen na základní charakteristiku. Jeskyně se nachází v nejsevernější části pohoří Vercors na planině Sornin, vchod leží 1460 m n. m. a je necelých 10 km západně od Grenoblu. Hydrologicky náleží vyvěračce Cuves de Sassenage a koncové sifony obou systémů jsou od sebe vzdáleny 1500 m při převýšení 30 m. Geologicky je jeskyně vyvinuta v mesozoických křídových vápencích urgonské facie a slínitých vápencích hauterivu.

Z hlediska historie speleoalpinismu je Gouffre Berger zajímavá tím, že zde jeskyňáři poprvé překonali hranici hloubky 1000 m.

Průběh akce

Na sedlo Molliére, tradiční místo pro tábor, vede úzká asfaltka končící parkovištěm 1600 m n. m. Po zabydlení nedaleko životodárného pramene jsme se dali neprodleně do příprav k sestupu. K těm patřila i zdvořilostní návštěva u starosty vsi Engins, který spolu s Francouzskou speleologickou asociací určuje "pořadník" sestupů do propasti. Nutno podotknout, že G. B. je podobně jako např. himalájské štíty zadána na několik let dopředu jeskyňářům z celé Evropy. Týden před námi byl vyhrazen mamutí expedici Angličanů z Yorkshire, k nimž se přidala skupinka Maďarů (BEAC Budapest), po nás nastupovali Francouzi. Náš termín od 17. do 24. 8. byl výsledkem nejen mnohaleté korespondence s Francouzi, ale i splnění poměrně přísných podmínek. Mimo jiné zahrnují např. účast diplomovaného lékaře při sestupu, účast nejméně dvou členů národní speleozáchranářské služby, pojištění, záchranářské lůžko, navázání telefonního spojení aj.

Samotný průstup byl organizován osvědčeným způsobem 2 či 3 členných postupových družstev, za použití 8 mm statických lan a kovových kotvicích destiček při vystrojování. První skupina (Nejezchleb, Kyselák, zabezpečení Prejza) dosáhla závěrečného bodu – sifonu v hloubce -1122 m již brzy ráno v úterý 19. 8. - viz harmonogram. Systém je zajímavý a komplikovaný tím, že v hloubce přes 1000 m následuje překonávání několika vodopádů a posléze plavání v neoprénových oblecích či na člunu. Po návratu jeskyňářů od sifonu na bivak v hloubce -494 m bylo navázáno telefonické spojení a zabezpečovací skupina přinesla z povrchu další karbid, potraviny a spací vaky. Karimatky stabilně umístěné na bivaku umožňovaly nesrovnatelně lepší odpočinek nežli bivakovací závěsné sítě. "Rekord" zde vytvořila polská trojice, která po návratu od sifonu prospala nepřetržitě 21 hodin. Další skupiny - dvoučlenná Kahle, Šimíček a čtyřčlenná polská Sadowska, Bednarek, Dudziński a Lisiecki, dosáhly sifonu ve čtvrtek 21. a pátek 22. 8. Zde již byl průběh expedice poněkud komplikován opakovanými průtržemi mračen, které silně ovlivňují průstupnost i bezpečnost pohybu po jeskyni. Retransport, který začal v sobotu, musel být přerušen a byl ukončen v neděli v 18:00 vytažením posledního vaku z jeskyně.

Harmonogram

Po úspěšném týdnu v G. B. nás čekal filmový festival. Zahajovací večer lze charakterizovat jako velkolepě pojaté show v plenéru doprovázené světelnými a zvukovými ekekty. Přes kaňon a ve stěně u Pont en Royans bylo zavěšeno mnoho lan a na nich několik desítek speleoalpinistů za hudebního doprovodu a ve světlech reflektorů a ohňostroje sehrála představení, jehož obsahem byl odvěký boj principů dobra a zla. Celé představení a divácké reakce prozrazovaly, že speleoalpinismus je ve Vercorsu i jinde ve Francii vskutku národní zábavou či sportem. Ze samotného programu festivalu nás zaujal především dvoudílný životopisný film o velikánovi světové speleologie Norbertu Casteretovi a technicky i režijně velmi zdařilý autentický snímek o zdolávání propastí Epos a Provatina na planině Astraka v Řecku.

Na krátké zastávce v Pyrenejích členové expedice navštívili systém Pierre St. Martin. Díky zbloudění v husté mlze a návštěvě baskického pastevce poznala jedna skupina památná místa známá z klukovské četby "Drama v Svatomartinské propasti" - horní vchod do systému s pamětní deskou Marcela Loubense. Teprve potom jsme klesli zpět do St. Engrâce a využili povolení starosty k návštěvě jeskyně. Druhá skupina mezitím prošla tunelem E.D.F. přes Salla de la Verna horní částí systému po Lepineuxovu šachtu a zpět. Z Pyrenejí se expedice přesunula do Španělska, kde pobyla vzhledem k časové tísni od 1. do 7. 9. Cestou k hlavnímu cíli - pohoří Picos de Europa - byla krátká zastávka v Altamiře. Zde nás čekalo několik překvapení. Vstup do jeskyně se světoznámými paleolitickými malbami není bez ohlášení pro běžné návštěvníky možný, zato u vchodu je velmi dobře zařízené muzeum. Zde jsou přesné kopie paleolitických maleb, videoprogram z jeskyně, ale i obrazy Zdeňka Buriana, kterého si Španělé velmi váží. Reprodukce jeskynních maleb i fotografie Burianových obrazů lze levně koupit i v přilehlé prodejně, snad jen s tou nepřesností, že lovecká scéna od Předmostí u Přerova je prezentována jako "Paleolitičtí lovci u Altamiry".

Pohoří Picos de Europa je v posledních letech doslova Mekkou především britských, francouzských i španělských speleologů, o čemž svědčí m. j. i samostatné číslo bulletinu Spelunca (červenec - září 1985) věnované výhradně výsledkům speleologického průzkumu této oblasti. Jako východisko jsme použili tábora u Las Vegas de Sotres (1070 m n. m.). Již na první rekognoskační túře jsme pochopili, proč jsou expedice do Picosu pojímány tak velkoryse - desítky účastníků, doba trvání minimálně 1 měsíc, častěji několik měsíců, doprava materiálu nezřídka vrtulníky, zabezpečení vysílačkami. Vchody do hlubokých propastí totiž leží 5 i více hodin chůze od základního tábora, převýšení 1000 m i více, téměř neexistují zdroje pitné vody, terén je orientačně krajně náročný, časté mlhy a deště od Biskajského zálivu, noční teploty pod bodem mrazu i v létě. Zdejší vysokohorské jeskyně jsou velmi chladné, teploty i v létě se pohybují většinou těsně nad bodem mrazu. Po zjištění těchto okolností jsme se soustředili na povrchovou dokumentaci v okolí Peňa Castil a posléze ještě v oblasti Uriello. Zde stojí za zmínku, že nakupení ústí propastí je zde tak silné, že se při jedné túře ani s podrobnou mapou nezdařilo nalézt vchod do systému Torca Uriello. Krátké seznámení se španělským, či v poslední době spíš západoevropským jeskyňářským rájem bylo zároveň ukončením nabitého speleologického programu expedice. Následovala přes 3000 km dlouhá zpáteční cesta po trase Burgos - Barcelona - Marseille - Janov - Vídeň - Brno, kam jsme dospěli 13. 9. zdrávi a v plném počtu. Celkově měřila trasa asi 7000 km a doprava osob i materiálu proběhla téměř bez problémů třemi osobními vozy Š-120, Š-105 a R-9TL.

Jiří Otava

Psáno pro Speleofórum 87

Výlet do Francie 1990

Kam v létě? Otázka pravidelně nastolovaná vzniká i tentokrát. Akce to musí být dostatečně důstojná, avšak různé okolnosti, vnitřní i vnější, nás omezují v rozletu. Vítězí umírněná varianta vycházející z vnitřně politických a ekonomických realit výletníků. Navrátíme se do Evropy po svých vlastních stopách.

Odjíždí nás jedenáct 30. června ve třech Škodovkách nacpaných jídlem a benzínem. Hlavním cílem je Francie, oblasti jeskyní Jean Bernard a Gouffre Berger, které jsme navštívili v letech 1984 a 1986. Prvním jeskyňářským cílem je Dachsteinhöhle, která nás však lehce odrazí špatným počasím. Na lanovku nemáme a šlapat v dešti se nám nechce. U spodní stanice lanovky s nedůvěřivým úsměvem vyslechneme stesky rodilé Rakušanky, jaká že je to v Rakousku bída, všechno drahé, všude bují protekce, i byty dostanou jen příslušníci vládnoucí strany. Potichu brumláme - nevíte co tady máte a komunismus na vás. Pokračujeme k jeskyni Hölloch ve Švýcarsku, je však zavřená. Vynahrazujeme si to nádherným táborákem ve svahu vápencového masívu. Kytara zní a je nám dobře, i když jsme žebráci na místní poměry. Přemísťujeme se k Interlakenu. Prší, a tak zalézáme do svazarmovské (nebo jak se to tady jmenuje) střelnice. Pro velký úspěch to další noci opakujeme. Naštěstí ostrostřelci nepřišli. Podnikáme procházku pod severní stěnu Eigeru. Na úpatí mají postavené stany jižní Korejci. Zřejmě se snaží o nějakou novou, nebo aspoň starou cestu. Přejeme jim, aby to přežili. Zajíždíme do Zcrmattu. Pokus o dobytí Matterhornu končí fiaskem, neboť nemáme na vlak. Zadarmo je však koupání v ledovém Ženevském jezeře. Koupaliště s parkem je však oploceno a zavírá se v 8 hodin večer. Jistě proto, aby zde nepřespávali obtížní cizinci. Přes Ženevu vjíždíme do Francie a dostáváme se do míst, která důvěrně známe. V městečku Samöens a jeho okolí jsme strávili 3 týdny v zimě 1984. Navštěvujeme nejhlubší jeskyni světa, tentokrát jen vchodem V4 k prvnímu bivaku. Při povrchové exkurzi se dostáváme vysoko nad horní vchody systému Jean Bernard. Naší snahou je nalézt ještě výše položené vchody do této jeskyně a do paralelního systému, který odkrývají jeskyňáři ze skupiny Vulcain. Pohybujeme se jako houbaři v lese plném hříbků. Co chvíli radostný řev ohlašuje nález. Ve spodní části ukloněného plata jsou propasťovité vchody označeny. Jak stoupáme, značení ubývá, ne tak děr. Nadšení roste. Konečně nacházíme tu pravou. Uprostřed vápencového ostrůvku obklopeného firnoviskem je asi třímetrová, krásně vodou opracovaná jáma, jakoby spodek studny. Pokračování tvoří úzká puklina zaplněná balvany. Holýma rukama rveme kameny z míst, kde ležely tak dlouho. Konečně nahlížíme dovnitř. Puklina se rozšiřuje a podle pádu kamenů odhadujeme hloubku prvního stupně asi na 10 m. Protože nemáme lano, musí sestup počkat na druhý den. Výsledek je povzbuzující. Celková hloubka propasti činí 30 m. Dole končí úžinou, kterou by snad bylo možno překonat. A jestli ji dosud nikdo nepřekonal, tak tam na nás čeká dodnes.

Nasyceni horami a dobrou stravou pokračujeme v cestě. Jsme vypuzeni policií ze silnice a přežene se kolem nás blázinec, ze kterého se posléze vyklube Tour de France. Jednomu z našich mladých členů málem zlomí nohu reklamní plechovka limonády, vržená z rychle jedoucího alegorického vozu. Jak nezodpovědné! Bolest pak musí být utišena větším množstvím piva. Přijíždíme na pastvisko La Molliére ve Vercorsu, východisko k jeskyni Gouffre Berger. Jak zjišťujeme, má tento týden jeskyni pronajatou belgická výprava. Vnikáme do jejich tábora a začínáme unavovat Belgičany, aby nás pustili dovnitř. Kroutí se jak hadi. Protože jsme stejnou situaci sami zažili, je nám jich líto a zanecháváme je jejich osudu. Alespoň jsme si mohli prohlédnout okolí. Zážitek z krásného místa dovršujeme fotbalovým zápasem a táborákem. Na Vercorsu si ještě prohlédneme několik pozoruhodností a pak již Lyon (radostné oslavy 201. výročí Francouzské revoluce - asi, že už to mají za sebou) a Paříž. Celý den hltáme pamětihodnosti, v noci jsme oloupeni. A pak již jen na východ, zpět z Evropy domů.

Jaká z výletu plynou ponaučení:

aby člověk poznal, že je žebrák, nemusí jezdit až do Francie
jsou lidé, kteří okrádají žebráky, což je dalším dokladem toho, jak je vše relativní
člověk stárne a jeho náhled na věci se mění
mladí lidé kouří a pijí pivo a měli by toho nechat

Vladislav Kahle

Publikováno: Speleofórum 91, 57, Brno 1991

Francie '93 - Gouffre Jean-Bernard -1602 m

Ve dnech 2.7. - 16.7.1993 uspořádaly ZO 6-04 Rudice (A. Nejezchleb, J. Nedoma, L. Kuchař, M. Krejčí, M. Sedlák, R. Šebela) a ZO 6-14 Suchý žleb (O. Šimíček, V. Prejza, M. Dočekal) společnou expedici do Savojských Alp, kde se nachází nejhlubší jeskyně světa Gouffre Jean - Bernard (-1602 m).

Cílem výpravy bylo podrobně se seznámit s doposud známými vchody do J.B., okolím jeskyně a nakonec se pokusit objevit nové vchody do J.B. ve vyšších částech masivu Folly.

2. - 4.7. Po dvou dnech přesunu třemi škodovkami jsme v Samoéns - horském turistickém centru 30 km severně od Chamonix. Rozbíjíme bivak na konečném parkovišti na úpatí masivu Folly (997 m n. m.) a chystáme materiál a "proviant" na první vynášku.

5.7. V ranních hodinách stoupáme po turistické značce k horské chatě Refuge de Folly (1558 m n. m.) a pak dále až k nejníže položenému vchodu V4b (1860 m n. m.), kde stavíme základní tábor.

6.7. Podnikáme první sestup do J.B. vchodem V4b. Postupujeme tunelovitými chodbami bez výraznější výzdoby směrem "proti proudu". Překonáváme několik stupňů a po několika hodinách nás zastavuje rozbouřená podzemní řeka Riviere aux Excentriques, napájená z tajícího ledovce a okolních sněhových polí. Na povrch se vracíme vchodem V6 (1870 m n. m.).

7. - 8.7. Likvidujeme tábor a vystupujeme do výšky asi 2400 m n. m., kde na sněhových polích zakopáváme další bivak. Během výstupu míjíme jezero Folly a vchody B21, B21b (2211 m n. m.), jimiž v zimě 1984 sestoupila česká rekordní výprava (viz Speleofórum '85). Vydáváme se splnit další z našich cílů - pokus o nalezení nových horních vchodů. Po předběžném průzkumu zjišťujeme, že nadějných otvorů se zde nachází nepřeberné množství a většina je již označena francouzskými jeskyňáři. Přesto nalézáme pět pro nás zajímavých studní, které zdoláváme a mapujeme. Z větší části nepřesahují hloubku 30 m, kde jsou ukončeny sutí a ledem. Viz RS1, RS2 a RS3abc.

9.7. Balíme a sestupujeme ke vchodu V4b, kde opět stavíme tábor. Rozdělujeme se na tři skupiny. První odchází do údolí pro druhou vynášku, druhá odchází provádět fotodokumentaci do V4b. Třetí skupina vchodem V11 (2040 m n. m.) úspěšně sestupuje až k Riviere aux Excentriques.

10. - 12.7. Poslední tři dny pobytu u V4b jsou ve znamení špatného počasí. Nejprve se vydáváme hledat nejvyšší vchod do J.B. C37 (2315 m n. m.), avšak pro hustou mlhu a déšť neúspěšně.

Ráno následujícího dne s překvapením zjišťujeme, že tábor přikryla několikacentimetrová vrstva mokrého, těžkého sněhu, kterého neustále přibývá. Téměř po padesátihodinovém nedobrovolném vězení ve stanech se odhodláváme k sestupu opět V4b, tentokrát však směrem "po proudu". Přes zaledněnou Salle Delacour se dostáváme k Propasti Savojčanů, dál pak k Propasti Alain, až k prvnímu bivaku. Pak nás již zastavuje podzemní tok, v letním období těžko překonatelný. Po sedmi hodinách se vracíme do rozmočeného tábora.

13.7. Poslední den u J.B. je ve znamení likvidace, balení a ústupu. Ještě zkoušíme štěstí ve V5 (1905 m n.m.), ale úzké, několikaúrovňové meandry z časových důvodů již nezvládáme. Při sestupu do údolí se krátce zastavujeme na chatě Folly, kde se loučíme se sympatickou paní správcovou a nefalšovaným himálajským šerpou Tendim, přivydělávajícím si zde na zpáteční cestu do Nepálu.

14. - 16.7. Při zpáteční cestě ještě navštěvujeme světoznámé Chamonix pod Mont Blancem, a pak nás již čeká jen únavná cesta k domovu.

Během pobytu u J.B. byl uskutečněn sestup o celkové denivelaci -400 m. (Průstup celým J.B. možný jen v zimním období).

Byly nalezeny vchody: V4, V4b, V5, V6, V11, 14J, B21.

Roman Šebela (ZO ČSS 6-04 Rudice)

Publikováno: Speleofórum 94, Česká Republika 1994

Francie 94 - Gouffre Jean-Bernard

O pokračováni projektu Jean-Bernard bylo rozhodnuto již v létě 1993, kdy naše devítičlenná výprava podrobně zmapovala oblast nejhlubší jeskyně světa s jediným nepatrným nedostatkem - nenalezla nejvyšší vchod C37 (viz Speleofórum 94). Proto v sobotu 10.9.1994 vyjíždí z Rudice minivýprava ve složení Lojza Nejezchleb (vedoucí výpravy), Luboš Pacho Kuchař, Roman Šebela (6-04 Rudice) a Ota Šimíček (6-14 Suchý žleb), jejímž cílem je právě nalezení vchodu C37.

Putujeme přeloženou Oťasovou Škodovkou 105 po známé trase, během níž se nejprve stavujeme v rakouské veledíře Lamprechtsofenu, podívat se alespoň do přístupné části jeskyně. Uplatit správce sborníky a rumem se nám nedaří, tak každý o 30 ATS lehčí vstupujeme do mohutného portálu jeskyně. Elektrické osvětlení nepříliš osvicuje vzhůru stoupající jeskyni protkanou šíleným schodištěm. Uměle vybetonovaný vodopád nás příliš nenadchne, stejně jako celá jeskyně. Pokračujeme na Švýcarsko, kde se navečer stavujeme v Höllochu, ale máme smůlu - je zavřeno. Druhý den, 12.9. v poledne, jsme opět ve francouzském Samoene. Nevitá nás přívětivě - prší. Vyjíždíme na horní parkoviště (997 m n.m.) na úpatí hřebene Criou, kde za prudké bouře trávíme noc ve stanech. Počasí se umoudřuje, balíme materiál a každý s třicetikilovým nákladem na zádech stoupáme ke vchodu B21 (2211 m n.m.), kde se nám daří zřídit pohodlný bivak. Cestou se zastavujeme na Refuge de Folly pozdravit naší známou chatárku Josete Moatti. Při nádherném, již chladném západu slunce, stavíme u B 21 dvě Gemmy.

Druhý den se vydáváme hledat C37 (2315 m n.m.). Nakonec, po několikahodinovém zmateném pobíhání a skákání po nádherně erodovaném vápenci, vchod nacházíme tam, kde bychom ho nečekali. Vracíme se do bivaku pro lana a výstroj a pozdě odpoledne narychlo mizíme ve vstupní šachtě, protože na povrchu se rozpoutala sněhová vánice. Vstupní partie jsou typické horské studny - úzké a ostré. Po několika šachtách a úzkých meandrech překonáváme námi obávané "S" a dostáváme se asi do -80 m, kde nás zastavuje úžina bez jakéhokoliv náznaku kotvení. Studený déšť z okolních stěn velí k ústupu. Počasí nám nepřeje. Melancholické babí léto se mění ve sněhovou bouři, která nás pouští ze stanu až za dva dny. Jediná naše činnost je jíst, spát a průběžně odhazovat těžký sníh ze stanů, jejichž vnitřní prostor se neustále zmenšuje. Po více než 30 hodinách strávených v těsných kopulích nám pohled na 75 cm hlubokou sněhovou přikrývku připadá jako zlý sen. Je jasno, mrzne.

Vykopáváme stany za pomoci alu-hrnců a Lojza, Pacho a já se brodíme čerstvým sněhem k C37, narychlo odstrojujeme vstupní šachtu, vracíme se k Oťasem 1ikvidovanému bivaku a spěšně odcházíme do údolí. Zůstávají po nás jen dva zelené travnaté fleky. Alespoň víme, jak to tady bude vypadat v zimě. Mokří přicházíme na chatu Folly, kde se nás ujímá Jossete, která nás hostí a ubytovává. Příjemný večer plný jídla nám zpestřuje Lulu, místní lovec kozorohů, svými eskamotérskými kousky. Ráno pomáháme přetransportovat balené uhlí, PB bomby a jiný materiál zanechaný zde helikoptérou, do výborně zásobeného skladu, loučíme se a za mizerného počasí pokračujeme v cestě do údolí. Navečer zkoušíme kaňonovat v Les Allmands, ale je moc vody. Balíme a vydáváme se na jih - na Vercors, podívat se ke známé propasti Gouffre Berger. Auto necháváme na opuštěném parkovišti a po dvou hodinách strávených cestou ke vchodu a zpět nás čeká nemilé překvapení. Proseklá přední pneumatika a rozbité pravé přední okénko nás přesvědčuje o tom, že v době naší nepřítomnosti jsme měli nezvanou návštěvu. Zjišťujeme, že chybí "pouze" Oťasova fotobrašna s obsahem asi za 50 000,- Kč. Po dlouhé době se nám daří zburcovat z polední přestávky četníky v nedalekém Autrans, ale zlatí četníci ze Sant Tropez i Luis de Funese. Nic. Okno vyplněné kusem igelitu nám nedovoluje nic jiného, než se dát na zpáteční cestu. 20.9. jsme zpátky v Rudici.