Úvod > Expedice > Černá Hora
Expedice do Černé Hory
Černá Hora 83
Výpravy do krasových oblastí Černé Hory (15.7. - 31.7.1983) se zúčastnili 4 členové ZO ČSS 6-14 Suchý žleb Dr. V. Kahle (vedoucí), ing. Ota Šimíček (dříve Brouk), J. Kyselák, Dr. J. Otava, ZO ČSS 6-04 ČKD Blansko byla zastoupena A. Nejezchlebem. Akce proběhla ve druhé polovině července, transport přes Bělehrad, Valjevo a Nikšič byl zabezpečen dvěma osobními vozy.
Cílem byla rekognoskace vybraných vápencových pohoří a zjištění exploračních možností do budoucna.
Naše pozornost se nejprve zaměřila na pohoří Krivošije severně od boky Kotorské s nejvyšším vrcholem Orjen 1895 m n. m. Pohoří je tvořeno téměř výhradně čistými druhohorními vápenci a jak vyplývá z klimatických map, jde o jedno z nejdeštivějších míst v Evropě (až 5000 mm ročně). Oblast Orjenu, konkrétně hlavní hřeben, Reovačku Gredu a okolí Crkvice jsme prozkoumali jen zběžně, především na povrchu s cílem vytipovat lokality pro příští sezony.
Těžištěm letošní výpravy se stalo pohoří Njeguši zvedající se východně nad Kotorem a dosahující Lovčenem výšky 1749 m n. m. Naše pozornost se soustředila do prostoru v okolí vesnic Krsatec, Njeguši a Čekanje při silnici Kotor - Cetinje. Zde jsme se jednak seznámili s nejhlubším známým systémem Černé Hory Duboki do, 350 m hlubokým, jednak jsme zmapovali a zdokumentovali závrtovou skupinu pod kótou Bukovica a několik propastí objevených v závrtech či poblíž silnice Kotor - Cetinje. Poněvadž se nám dosud nepodařilo získat seznam registrovaných jeskyní Černé Hory sestavený prof. E. Prettnerem a především proto, že většina mapovaných propastí nejevila sebemenších stop po návštěvě lidí, zvolili jsme pro větší z dokumentovaných objektů pracovní názvy:
Krkavčí propast
Jednoduchá studna zvonovitého tvaru s otvorem ? x 5 m ve východní stěně závrtu. Hloubka 57 m, rozměry při dně 6 x 10 m. Při venkovní červencové teplotě 29 °C je při dně teplota 4,8 °C. Ponurý charakter propasti je podtržen hojnými krkavci, kteří slétávají až ke dnu, kde sídlí a jak lze soudit z kosterních zbytků, zalétávají sem patrně i umírat. Dno je z větší části zahliněno, místy je balvanité.
Středozemní propast
Labyrint začínající ve dně závrtu plazivkou ústící přes menší stupeň do prostorné 30 m hluboké bohatě sintrem zdobené studny. Na dně jsou rozměry ? x 25 m. Ve dně studny je několik otvorů vedoucích k drobným stupňům zakončeným úzkými puklinami. Celková hloubka systému se pohybuje kolem ? m. V jeskyni je skapem doplňované jezírko pitné vody. Na dně jeskyně pokračuje dále; pokračování je však velmi úzké, byl by potřeba technický zásah.
Propast 4 oka
Čtyři vstupní propasti spojené do jedné prostory jsou viditelné již ze serpentýn nad odbočkou do ? asfaltky Kotor - Cetinje. Starý ponorový systém pokračuje po zmíněném 15 m hlubokém prvním stupni krátkou horizontální chodbou k ústí hlavní šachty. ? nade dnem se rozděluje a končí rovným dnem v celkové hloubce 60 m. Drobné vyschlé řečiště se sifonem naznačuje, kudy mizí povodňové vody a zároveň směr nadějné prolongace.
Duboki do
Stará horní část systému je známa odnepaměti. Začíná výraznou chodbou vytvořenou na vertikální puklině nade dnem závrtu ve vsi Krstac. Do hloubky cca 120 m klesají rozlehlé propasťovité prostory. Odtud až na dno pokračují již podstatně menší, místy až těsné meandry protékané potůčkem a za vyššího stavu nepřístupné. Dosti strmě klesající meandrující chodby jsou přerušovány početnými vertikálními stupni s vodopády, sintrovými kaskádami a jezírky. Jeskyně končí kruhovým jezírkem o průměru 8 m sevřeným ze všech stran strmými stěnami. Obyvatelé Krstace uvažují o odvrtání vrtu k tomuto jezírku jako vzácnému zdroji vody. Krstac i okolní vsi byly i v době naší návštěvy zásobeny pitnou vodou z větší části pojízdnými cisternami.
Výzkumem systému Duboki do se již po mnoho sezon zabývají badatelé a studenti geografie Bělehradské university. V jeskyni jsou stopy jejich činnosti bohužel až příliš viditelné - zbytky železných konstrukcí, konzervy, lahve od fluoresceinu, shnilé desky v meandrech aj.
Jiří Otava
Psáno pro Speleofórum 1984
Černá Hora 84
Druhou expedicí do Černé Hory
ve dnech 10.8. - 26.8.1984 podnikla mladá generace Suchého
žlebu. Zúčastnila se jí netradiční sestava: Heda Šimíčková, Helena
Valíčková, Lenka Samková, Václav Prejza, Jiří Kyselák a zčásti Vladislav
Kahle, to vše v ARU M 241.
Fantastický kras Černé Hory, velmi oceňovaný francouzskými speleology, je dosud málo známý. V minulosti jej navštívil i K. Absolon. Polští jeskyňáři objevili v posledních letech dvě propasti hlubší než 400 m v pohoří Durmitor, čímž přišla o prvenství jeskyně Duboki Do (-350 m) v Lovčenu, kterou jsme navštívili v roce 1983.
Masiv Orjen zaujímá asi 400 km2 severozápadně od pobřeží Boky Kotorské. Sjednocuje příznivé podmínky pro vznik rozsáhlé podzemní sítě. Dosahuje největší nadmořskou výšku 1 895 m n. m., odvodňován je do vyvěraček o průtoku několik desítek m3/s na úrovni hladiny moře. Navíc průměrné roční srážky za posledních 16 let dosáhly u osady Crkvice 5 317 mm, což představuje evropské maximum.
Naše pozornost se zaměřila především na jihozápadní okraj Dragalského polje. Jeho
nadmořská výška je 644 m a leží v severní části Orjenu, asi
10 km od pobřeží. Působilo zde několik francouzských
výprav, jejichž výsledky jsme měli k dispozici. Jeskyně končí buď
závaly nebo neprůleznými puklinami. Nejhlubší známou propastí je Gouffre du Brouillard
(-220 m). Zdokumentovali jsme zde dvě nové významnější propasti.
Ferda: -110 m, vchod 660 m n. m., teplota 5 °C. Šachta, která po 30 m ústí do rozlehlé prostory a u dna se zužuje na rozměry 12 x 8 m. Na nejnižším místě byl výrazný průvan směrem dovnitř.
Jeskyně za meandrem: -170 m, vchod 680 m n. m., teplota 5 °C. Vstupní šachta o průměru asi 15 m a hluboká 19 m, nás přivedla na suťový svah ve velké a členité prostoře. Malým otvorem ve stěně na okraji suti jsme se dostali do vysokého meandru, který se v délce asi 30 m zúžil téměř na hranici průleznosti. Cestu touto úžinou se podařilo najít až při druhém pokusu. Dál jeskyně pokračuje stupni v rozměrných dómech do hloubky 120 m, kde se meandr opět zužuje. Kratšími stupni jsme sestoupili do -170 m, kde štěrkovité dno stoupá mírně vzhůru a vysoká, asi 1,5 m široká chodba je zavalena velkými skalními bloky, které tvoří téměř kolmou stěnu. Hlavní směr jeskyně míří k severu pod polje. Balvany v závalu a stěny chodby v tomto nejvzdálenějším místě byly zaneseny hlínou z polje.
Několik dnů jsme věnovali okolí Bukovice v Lovčenu, kde jsme v roce 1983 objevili propasti 4 oka, Středozemní a Krkavčí. Zhotovili jsme schematickou mapku a zmapovali 6 nových propastí, z nichž nejzajímavější jsou:
Zvonečková propast: -65 m, vchod 1 013 m n. m., teplota 6,5 °C. Tvoří ji dva stupně, první 27 m s podélným ústím 4 x 6 m, které se dole rozšiřuje. Ze dna pokračuje další, 35 m hluboká sintrem nádherně vyzdobená studna se šikmým, balvanitým dnem.
Dóm: -30 m, vchod 970 m n. m., teplota 5 °C. Velká prostora, do které ústí tři závrty. Na dno jsme sestoupili oknem ve spodní části převislé, 40 m vysoké stěny hlubokého závrtu.
Mimo výzkumným prací jsme navštívili Závod za zaščitu prirode v Titogradu a navázali kontakt s jeho ředitelem M. Vučkovičem. Cestou do Titogradu jsme krátce nahlédli do mohutného pohoří Prokletie na albánských hranicích, které dosahuje až 2 800 m.
Jiří Kyselák
Černá Hora '87
Hlavním cílem expedice, ktará se uskutečnila začátkem července, bylo navázat na úspěšné výpravy z let 1983 a 1984. Vybranou oblastí byl tentokrát prostor mezi horou Veli Vrh, Crkvicí a Dragaljským poljem severně od boky Kotorské. Našim výhledovým cílem je pochopit princip odvodňování této oblasti do vyvěraček v Risanském zálivu. Proto byla snaha nasměrována na proniknutí do tohoto systému.
Výpravy se zúčastnili tři členové ZO 6-17 Topas: Ing. Igor Audy, Jiřina Audyová, Marek Audy a sedm jeskyňářů pořádající ZO 6-14 Suchý žleb: Dr. Vladislav Kahle, Dr. Jiří Otava, Dr. Zuzana Otavová, Václav Prejza, Ing. Ota Šimíček, Dr. Heda Šimíčková a Petr Zajíček.
Průběh výpravy
Doprava
9 účastníků včetně veškeré výbavy proběhla
ve třech vozech Š-105, R-9TL a Wartburg Combi, jeden jeskyňář
využil autobusové linky Brno - Dubrovník.
Po přihlášení na milici v Kotoru bylo vybudováno tábořiště. Stalo se jím šťastně nalezané c.k. cvičiště u rozvalin c.k. koníren a především u rozlehlých krytých betonových reservoárů dešťové vody u Crkvice.
První navštívenou a fotografovanou jeskyní byla důležitá vyvěračka v Risanském zálivu Sopot. Během pobytu jsme systematicky zkoumali okolí Dragaljského polje a okolí hřbetu (vojenské cesty) Crkvice - Veli Vrh. Pro poznání krasové morfologie oblasti byly obzvláště instruktivní výstupy na Orjen (1895 m n. m.) a Veli Vrh (1277 m n. m.).
Dokumentace oblasti
Geologický, hydrografický a geomorfologický vývoj
Oblast je budována téměř výhradně čistými, většinou lavicovitými, provrásněnými mesozoickými vápenci. Tektonicky je součástí příkrovové stavby dinarid (budvanská zóna a dalmatská vrásová zóna).
Geomorologický vývoj oblasti dospěl do dnešního stavu výraznými změnami ve starších čtvrtohorách, kdy Jaderské moře vniklo do krasových údolí a poljí, aby z nich vytvořilo zálivy. Tak vznikla i Boka Kotorská, v níž se hloubka moře pohybuje průměrně kolem 40 m, v Risanském zálivu kolem 30 m. Z povrchových vývěrů se staly podmořské. Vývěrové jeskyně, které jsou dnes nad úrovní moře (Špila, Sobot) fungují jen za extrémních průtoků.
Hydrografické poměry jsou dodnes málo prozkoumány.
Jediným hydrografickým systémem, ověřeným barvícím experimentem
je odvodňování Grahovského polje do 20 km vzdáleného
Risanského zálivu. Do tohoto systému je s největší
pravděpodobností napojeno i odvodnění Dragaljského
polje a okolí.
Geografická charakteristika
Sledovaná oblast tvoří východní podhůří Orjenu, na některých mapách též označené jako Krivošije. Zvlněnému podhůří nadmořských výšek 700 až 1100 m v prostoru mezi Dragaljským poljem a Risanským zálivem dominuje Veli Vrh. Terén je charakteristický střídáním bukových pralesů s řídce porostlými planinami a především závrtovými a škrapovými poli. Závrty bývají nezřídka stometrových rozměrů, téměř bez hlinitých sedimentů a často přecházející do jícnů propastí. Tyto bývají až přes 100 m hluboké. Divoké krasové krajině přidávají na pestrosti hojní štíři kyjovití a zmije růžkaté. Pro dostupnost krasových objektů jsou zcela rozhodující asfaltové silnice Risan - Dragalj - Crkvice - Knežlac. Neméně významné jsou vojenské cesty spojující pevnosti mezi Orjenem, Crkvicí a kótou Veli Vrh a několik málo dalších cest. Průstup škrapovými a závrtovými poli je mimo tyto cesty vždy pomalý a orientačně i fyzicky krajně náročný.
Průzkum a dokumentace v jeskyních dříve známých
Jeskyně Za meandrem
Propasťovitý systém 170 m hluboký, objevený naší minulou expedicí. Měřění teploty na dně (3,9 °C), fotodokumentace závalu na dně (viz foto), vertikálních stupňů a vchodu. Sklon vrstev u vchodu je strmý směrem do polje (54/58).
Vodna jama
Ponorný systém známý do -120 m nacházející se na SV okraji v Dragaljském polji 615 m n. m. fotodokumentace a měření vrstevnatosti ve vchodu: 44/38. Vstupní část je vytvořena na výrazné severojižní puklině.
V jižním uzávěru Dragaljského polje jsme se pokusili proniknout do předpokládaného ponoru projevujícího se průvanem a teplotou 5 °C u vchodu. Práce byly zastaveny pro neprůleznost pukliny.
Průzkum východního okolí Dragaljského polje nebyl úspěšný. Kupodivu ani nadějně vyhlížející oblast vertikálních vrstev jižně od Dragaljského polje nepřinesla objevy.
LR 16-82 (patrně Tomova pečina)
Zmapování a fotodokumentace zajímavého paleoponoru v soutěsce při jihozápadním okraji Dragaljského polje. Ve vchodu jsou horizontální vápence s hlízami silicitů, místy až bochníky rozměrů 10 x 30 cm (viz příloha).
Propast SOB
Ústí ve hřbetu vojenské cesty 1 km Z od kóty Veli Vrh
v nadmořské výšce cca 1000 m. Propast byla vystrojena
expanzními nýty do hloubky cca 120 m, v hloubce 150 m
prosvítalo z boku, patrně ze dna závrtu, denní světlo.
Průzkum přerušen. Teplota 11 °C i vzestupné průvany
způsobeny spodním vchodem (viz příloha).
Zdokumentované objevy
Propast Pema
JZ od Dragaljského polje se nachází špatně průstupný, členitý krasový terén s velkým množstvím závrtů. Zde jsme v roce 1984 objevili významné propasti Za meandrem (-170 m) a Ferda (-100 m). Hned druhý den pobytu se podařilo asi 100 m SZ od jeskyně Za meandrem objevit vchod do jeskyně se vstupní vertikálou hlubokou 15 m, na jejímž dně byl otvor s rozměry cca 1,5 x 1 m, ve kterém byl citelný průvan směrem dovnitř. Teplota v těchto místech byla okolo 10 °C. Po překonání následující těsné úžiny se chodba rozšiřuje v 30 m hlubokou, členitou vertikálu ústící do dómu, tvořeného na křížení několika obrovských meandrů. Jeden z meandrů horizontálně pokračuje a po deseti metrech se lomí opět ve vertikálu. Celková hloubka tohoto nejhlubšího vertikálního stupně je asi 80 m. Ze vstupní šířky 2 m postupně přechází s klesající hloubkou do rozměrů cca 10 x 30 m. Dno této vertikály je zasypáno balvany, ale ve výšce asi 20 m nad ním se dá mezi bloky vápence dostat k další mohutné vertikále. Její hloubka je 40 m a rozšiřuje se v dómovitou prostoru s rozměry 15 x 30 m. Hloubka od vchodu systému je nyní asi 180 m. Z dómu vybíhají dva meandry. Jeden z nich končí po 25 m, druhým jsme se dostali přes několik vertikál k prozatimnímu dnu jeskyně, které je v hloubce 220 m od úrovně vchodu jeskyně. V horizontálních partiích tohoto meandru jsme pozorovali na několika místech silný průvan. Teplota v těchto místech činila 6,5 °C. Systém pokračuje volnými prostorami dál, ovšem z důvodů časové tísně jsme museli průzkum zastavit. Vystrojování, průstup, fotodokumentace a mapování vyžádalo pět náročných akcí s délkou pobytu v jeskyni přes deset hodin. Typickým a krásně vyvinutým jevem v jeskyni jsou tzv. leopardí stěny, které lze pozorovat obzvláště v hlubších partiích jeskyně. Leopardí stěny vznikají vločkováním vysychajícího blátivého filmu, který se usadil na stěnách.
Jeskyní systém Pema je charakteristický mohutnými, místy až 30 m vysokými meandry, gigantickými propastmi a navíc je perspektivní z hlediska zvětšení hloubky i délky. Odpověď na otázku, jaký má vztah na vertikální odvodňování Dragaljského polje, může dát další expedice.
Již nyní je však zřejmé, že se podařilo nalézt
jedno z nejzajímavějších míst celé oblasti s enormní
intenzitou zkrasovění a nakupení hlubokých propastí na
velmi nepatrné ploše (viz mapa, řez).
Z hlediska kontaktů byla expedice neméně úspěšná. Při osobním setkání s jeskyňáři z Nikšiče (Jamarsko društvo SR Crne Gore) jsme naplánovali společné akce na příští sezónu a rovněž přijetí na státní ochraně přírody (Zavod za zaščitu prirode) v Titogradu bylo velmi přátelské.
Závěrem stojí za to povšimnout si obsazení výpravy. Spojení zkušenějších, rozvážnějších jeskyňřů s mladými, dravými adepty dopadlo na jedničku a obratem přineslo ovoce. Kromě toho se ukázalo, že i sestava téméř rodinná může mít objevitelské ambice a nemsí se spokojit se speleoturistikou.
RNDr. Jiří Otava, Petr Zajíček
Publikováno: Speleofórum 1988, 43 - 47, Česká Republika 1988
Černá Hora 2000
V červenci se část naší ZO vypravila do krasové oblasti v okolí Veliho vrchu v Černé Hoře. Po překonání menších problémů na černohorských hranicích (chybějící pečatku od občinare musela nahradit 150 km dlouhá objížďka přes Hercegovinu a příspěvek na kafe) jsme se dostali do předsedou opěvovaných končin okolo Veliho vrchu a utábořili se v troskách rakousko-uherských kasáren, kde se za náletů Severoatlantické aliance na Jugoslávii ukrývala část srbské armády.
Kromě průzkumu
úchvatného krasového povrchu jsme sestoupili do hlavního ponoru
Dragalského polje Vodné jamy, která byla již dříve prozkoumána francouzskými jeskyňáři.
Nyní její propasti slouží za obydlí plchům a mnohonožkám. Novým nadějným objevem se
stala propasťovitá jeskyně Kozí díra, pojmenovaná na počest prvních průzkumnic, které
její objev zaplatily životem. Začíná nenápadným meandrem v boční stěně závrtu, její
prostory se se vzrůstající hloubkou značně zvětšují. Průzkum byl ukončen v hloubce
cca 100 m kvůli nedostatku lan. Jeskyně dále pokračuje velkou propastí, podle
hozeného kamene hlubokou přes 30 metrů. Na povrchu je v blízkém okolí značné
množství zejících propastí, z nichž ty nadějnější byly zkoumány vhodným kamenem.
Celá oblast je z jeskyňářského hlediska přitažlivá zejména značnou mírou zkrasovění povrchu, který je proto mimo staré vojenské cesty často prakticky neschůdný, bez zajímavosti není ani převýšení k předpokládaným vývěrům (kolem 1000 m). Oblast je speleologicky málo prozkoumaná, po nedávných politických změnách v Jugoslávii snad i snáze dostupná a poskytuje tedy ideální pole pro nové objevy.
Pavel Dvořák - Oldřich Večerek
Publikováno: Speleofórum 2001 (ročník 20), 56 - 57, Česká Republika 2001, ISBN 80-85304-68-6
Černá Hora 2001
V srpnu uspořádala naše ZO (6-14 Suchý žleb) expedici do krasových oblastí okolo Veliho vrchu a Dragaljského polje s cílem pokračovat v průzkumu jeskyní, jejichž vchody byly objeveny při loňském třídenním výletu do této oblasti. První část skupiny jela autem, druhá část se přepravila vlaky a autobusy. Cestu vlakem z Bělehradu do Podgorice nelze než doporučit, neboť dráha přejíždí několik krasových vápencových pohoří a stoupá a klesá nádhernými krasovými kaňony řek Lim, Tara a Morača. Vedro ve vlaku je snesitelné díky nadmořské výšce a bezmála 250-ti tunelům. Cesta autem byla beze sporu dobrodružnější, neboť rakouská celnice chtěla nejen vidět naši zásobu lan a proviantu pečlivě vyrovnanou až ke stropu vozidla, ale i očichat zásoby vody v kanistrech, zda-li to není líh. Po vyložení části zásob na 3 přistavené vozíky se celnice chytla za hlavu a se slovy "Das ist eine Katastrofe! Fahren sie!!" jsme vstoupili do Evropské unie. Další cesta proběhla vcelku hladce, na tlačení auta jsme byli čtyři, hledání Škoda servisu v Zagrebu zabralo jenom půl dne a pokutu v Bosně jsme usmlouvali. Oproti loňsku je patrný kladný politický posun ve Svazové republice Jugoslávie, neboť pro vstup do Srbska stačila turistická propustnica za 16 DM a černohorským policistům stačí v určitých případech ukázat kozí kost (suvenýr vylovený z jeskyně) místo technického průkazu (který někam zapadl).
Hlavním cílem expedice bylo pokračovat v průzkumu loni objevené Kozí díry (viz plán jeskyně). Do propasti se vstupuje nenápadným meandrem v boční stěně velkého závrtu, za kterým následují dva stupně se slepými odbočkami. V hlavním směru následuje 45-metrové slanění volným prostorem, cestou je ve stěně patrné okno, snad s neznámým pokračováním. Pod oknem je na dně neprůlezná chodbička s průvanem. Po stěnách propasti vystupují a sestupují v hojném počtu a bez jakéhokoliv jištění velcí černí slimáci. Jeskyně pokračuje dalšími stupni a kratšími meandry k ústí tzv. Roury. Zde je propast přepažena dvěma skalními mosty, dolů pokračuje třemi otvory (nejužším z nich je zmiňovaná Roura), nahoru vedou dva neprozkoumané komíny. Dolů jsme se vydali právě Rourou - asi 7 m dlouhou hladkou trubicí elipsovitého průřezu připomínající starou kanalizační trubku. Její konec ústí do monumentální stometrové vertikály, kde jsme se zřekli možnosti slanění volným prostorem a pokračovali po jedné ze stěn. Ze dna vedly dvě menší propástky hluboké asi 10 m se dnem beznadějně ucpaným drobným kamením. U jedné ze stěn se podařilo pod sporou vrstvou kamenů objevit neprůleznou skulinu s průvanem, jehož směr se měnil dle aktuální klimatické situace na povrchu. Skulinu jsme rozšířili a slezli do hloubky 10 m, kde také končila závalem. Tato místa jsou 293 m pod vchodem. Teplota na dně byla 4 °C.
V hloubce cca 125 m odbočuje z dómku U dvou meandrů kratší chodba a 20 m hluboký stupeň do dómu se závalem z velkých skalních bloků. Vede sem i komín z tzv. Vrtákova dómu, který jsme objevili při průzkumu meandru začínajícího asi 35 m nad Rourou. Za hradbou z napadaných balvanů je dodnes neprozkoumané propasťovité pokračování.
Druhou zkoumanou jeskyní byla propast Tenisáky (pojmenovaná podle očí objevitelových) - zející propast s eliptickým ústím 25 krát 15 m, které se nachází nedaleko vchodu do Kozí díry. Slanění do propasti je lahůdkou, neboť je osvětlena v podstatě až na dno denním světlem, stěny má kolmé nebo lehce převislé, v horní části porostlé huňatým mechem. Navíc už po několika metrech nás ovanul ledový vzduch, který byl vítanou změnou po pobytu v overalu na hraně propasti při třicetistupňových teplotách. Na dně v hloubce 94 m jsme naměřili 4 °C. Dno Tenisáků je ale zasypáno bez možnosti dalšího pokračování.
Při vrtání děr na nýty jsme používali 18 V akumulátorovou vrtačku se speciálně nabroušeným tvrdokovovým vrtákem, která byla vybavena externím napájením ze tří sériově zapojených modelářských akupaků (3 x 6 NiCd článků 1,3 Ah). Ty jsme dobíjeli z autobaterie.
Navštívili jsme řadu míst na povrchu (vrcholy Orjen, Veli vrch, pevnosti austroungarské fortifikace boky Kotorské, město duchů Grahovo, kafana Dragalj), "procházeli" oblasti s obnaženým krasovým povrchem (tzv. speleoporna) a hledali další propasti. V nejhlubší z nich (Oldova propast) jsme dosáhli cca 60 m bez možnosti dalšího pokračování.
Akce se zúčastnili: Vladislav a Michal Kahleovi, Jaroslav a Oldřich Večerkovi, Pavel a Zdeněk Dvořákovi.
Oldřich Večerek - Pavel Dvořák
Publikováno: Speleofórum 2002 (ročník 21), 53 - 54, Praha 2002, ISSN 1211-8397
Černá Hora 2002
V srpnu opět uspořádala naše ZO expedici do oblasti Dragaljského polje. Celou letošní akci poznamenalo počasí, které nehýřilo svými rozmary pouze v ČR. Velmi silné deště nás provázely již po cestě jindy vyprahlými černohorskými horami, kde se projevily mizernou viditelností, sesuvy kamení, které mění místní silnice ve slalomové dráhy, zaplavením mostu v Nikšiči a proměnou tradičního tábořiště v rybníček. Mezinárodního lesku dodala expedici účast slavných francouzských jeskyňářů Daniela Colliarda (Cavernicoles) a jeho přítele Carlose Placida (Ursus et Dolomites) a také neplánovaná přítomnost biospeleologa Erica Quinneca (G. S. Minos) s rodinou. Za Suchý žleb se různým podílem účastnili Dana a Vladislav Kahleovi, Ota Šimíček-Brouk, Jiří Otava, Jaroslav a Oldřich Večerkovi, Pavel a Zdeněk Dvořákovi.
Hlavním cílem našeho výzkumu byla Maglena jama (Gouffre du Brouillard, Mlžná propast), nacházející se nedaleko osady Han v Dragaljském poli. Svůj název propast dostala podle sloupu páry, který z ní v zimě vystupuje a je viditelný na vzdálenost několika kilometrů. Věděli jsme, že Francouzi v ní dosáhli v roce 1966 hloubky 220 m [1] a blíže neurčená slovinská expedice podle ústního podání víc než 300 m.
Náš příjezd do Hanu a vyptávání se na jamu která "u zimi magla dymi" vyvolal překvapení a od okopávání řepy povolaný místní pamětník se po značné chvíli rozpomněl, kde ji hledat. Vstup do propasti je vzdálen vzdušnou čarou asi 200 m od posledního domku a je cca 20 metrů nad úrovní Dragaljskeho polje, takže se k ní dá skoro zajet autem, na což jsme zvyklí od nás z krasu. Vchod leží v místním speleopornu (zavedení tohoto termínu do vědecké literatury viz [2]) a je od něj pěkný výhled na celé polje, což je sice hezké, ale svršky to před deštěm neochrání.
V propasti
jsme sestoupili v podstatě svisle do hloubky asi 180 m, kde mělo
být údajné slovinské pokračování. Protože nebylo nalezeno, pokračovali jsme ve francouzských
výzkumech na konci meandru s drobným potůčkem v hloubce 220 m, kde na něj navazuje
Fosilní galerie - asi 100 metrů dlouhá přímá horizontální chodba připomínající dobře klenutý
železniční tunel. Ve dně Fosilní galerie začíná bludiště mladších meandrů a propástek
s motajícím se silným průvanem, které pohltilo většinu času expedice bez významnějšího
objevu. Většina chodeb končila v několik desítek metrů hlubokých úzkých puklinách
s blátem, vodními nádržkami a sifony. Je možné, že za nižších vodních stavů jsou některé
z nich prostupné. V bludišti stále zůstává několik neprozkoumaných pokračování
s průvanem. Trochu slátané vzpomínky si na patrně nejnadějnější z nich odnesla
francouzská část expedice - Meandr u šesti štychů jsme pojmenovali podle malíčku, na který
si Daniel shodil kámen.
K velmi příjemným částem výzkumu patřilo večerní posezení u kafy a rakije před chaloupkou místních domorodců, které se po výstupu z propasti stalo tradicí spolu s otázkami místní slečny, zdali jsme již nalezli to zlato a kdy jí ho přineseme. Zajímavé speleologické informace také přinesla jedna večerní rozprava v místní kafaně, kdy jsme byli po třetí rundě upozorněni na jeskyni, jež "nema konca nema kraja" a sluje velmi hlubokou propastí. Druhý den bylo zjištěno, že se jedná o dávno prozkoumanou asi padesátimetrovou jeskyni hned u silnice, jejíž vchod za roky zarostl křovím, s desetimetrovou propastí. Z toho plyne poučení, že pivo a rakije neslouží ani paměti ani jeskyňářům, což sice všichni obecně uznávají, ale málokdy dodržují.
K dalším činnostem patřilo zaměření vchodů dříve objevených propastí (Kozí díra [2], Pema [3]) a významných terénních bodů pomocí GPS, objevení a zdolání nové asi 100 m hluboké propasti ve speleopornu cestou na Veli Vrh a pokračování v průzkumu Kozí díry, které vedlo k objevu dvou velkých dómů. Povznášející byly též terénní průzkumy spojené se sběrem převážně hřibovitých hub, jimiž se okolní bukové lesy obsypaly, a jež Francouzi a předseda souhrnně označili termínem "boletus satan" a odmítali konzumovat.
Nejdůležitější nález, získaný během průzkumných prací, je objev vodních sifonů v Mlžné propasti v hloubce něco málo přes 200 m pod povrchem polje (viz mapa). Protože i dříve objevený sifon v nedaleké jeskyni Pema se nachází v přibližně stejné hloubce, můžeme začít hovořit o existenci spojité hladiny podzemní vody v této oblasti Dragaljského polje.
Oldřich Večerek - Pavel Dvořák - Vladislav Kahle
Literatura
- J. Tisserant - D. Godard: Quelques cavités nouvelles ou inédites du karst Dinarique, Annales de Spéléologie, Tome 25, Fascicule 1, 1970
- O. Večerek, P. Dvořák: Černá Hora 2001, Speleofórum 2002
- J. Otava: Černá Hora 89, Speleofórum 1990
Publikováno: Speleofórum 2003 (ročník 22), 52, Praha 2003, ISSN 1211-8397
Černá Hora 2003
Na tradiční expedici do Černé Hory jsme se vydali koncem července s očekáváním, že se nám podaří úspěšně navázat na objevy z minulých let. Jako obvykle nás jela část vlakem přes Budapešť, Bělehrad a Podgorici, zbytek vezl veškerý náklad v jednom autě přes divoké balkánské hory Bosny a Hercegoviny. Cesta proběhla bez větších komplikací. Naší akrobatickou jízdou na nákladním vagonu jsme si vysloužili pozornost nejen cestujících rychlíku Tara, ale i srbské milice, která se naštěstí ukázala jako mírumilovná, a tak jsme se po dvou probdělých nocích shledali na Buzerplacu - našem tábořišti v zaniklé vsi Crkvice.
Hned v den příjezdu jsme se pustili do výzkumu horních partií Kozí díry, kde z minulého roku zůstala dvě neprolezená okna, ale ani jedno nás nepřivedlo do objevů, které by stály za řeč. Akci jsme využili k domapování jeskyně.
Protože jsme zavrhli možnost výzkumu v Maglené jamě, věnovali jsme veškeré úsilí hledání nových jeskyní v krasové džungli vysoko nad Dragaljským poljem. Slanili jsme do množství vchodů, ale k našemu zklamání většina končila zasuceným dnem nebo úžinami, aniž by jejich hloubka přesáhla 100 m. Nejnadějněji se jevil drobný systém Anaj Aktak, který dosáhl po sérii menších stupňů oddělených horizontálními pasážemi hloubky přesně 100 m, končil však několikacentimetrovými štěrbinami. Neúspěchem skončil i průzkum uzávěrové hrany Dragaljského polje. Podzemí však zde o sobě dává vědět silnými průvany, které v určitých místech způsobují takové ochlazení, že i v poledních třicetistupňových vedrech vám po chvíli začne být zima. Za zmínku stojí cca 100 m hluboká jeskyně objevená v doposud nezkoumané oblasti za hřbetem západně od závěrové hrany polje.
Kromě intenzivního průzkumu podzemí si někteří z nás udělali čas i na pěší výlety do okolních hor - na hřeben Reovačky gredy a vrchol Orjen (1894 m n. m.) a do údolí Zaslap s vývěry, které jsou tak silné, že v minulosti sloužily jako pohon soustavy vodních mlýnů a dodnes jsou zdrojem pitné vody pro nedalekou ves.
V druhé polovině pobytu přijíždějí i naši známí z Francie, nejprve Eric Quinnec s rodinou a několika kolegy ze skupiny Minos a posléze i Daniel Colliard (Cavernicoles) s Carlosem Placidem (Ursus et Dolomites). Frantíci hned po příjezdu doslova vtrhli do Maglené s mraky lan, vrtačkou a čluny a během jednoho dne objevili více než my za celou expedici.
Na závěr dvoutýdenního pobytu jsme společně s Francouzi podnikli jednu akci v Maglené, která jeskyni opět přidala nějaké ty metry. Pak už nás část odjela domů, zbytek se rozdělil a buď zůstal s Francouzi v Crkvici, nebo se vydal do známého pohoří Durmitor. V Maglené se během dvou následných explorací podařilo opět postoupit, byly objeveny další chodby, které nás přivedly ke krátkému aktivu a několika sifonům. Díky nízkému stavu vody se podařilo překonat jezero na konci meandru U šesti štychů a proniknout do poměrně velkého koridoru vedoucího jak jinak, než do vody. Z Maglené se tak stal systém o hloubce kolem 300 m a délce minimálně 1 km, bohužel, mapu jsme od Francouzů ještě nedostali a dá se předpokládat, že ji uvidíme až v Černé Hoře. Jeskyně je velmi členitá, střídají se zde horizontální tahy s propastmi, chodby s různými průřezy, jejichž tmavé stěny vytvářejí spolu s hlubokými modrozelenými jezery nádhernou podívanou.
Akce se zúčastnili: Pavel, Tomáš a Zdeněk Dvořákovi, Vladislav Kahle, Jana Marečková, Kateřina Marsová, Jaroslav Večerek.
Zdeněk Dvořák
Publikováno: Speleofórum 2004 (ročník 23), 54, Praha 2004, ISSN 1211-8397
Černá Hora 2004
Do Černé Hory jsme se v roce 2004 vydali v první polovině srpna. Odjezd dvou expedičních vozidel provázela příjemná zpráva, podle níž jsme byli očekáváni na Durmitoru jeskyňáři z klubu ASAK Beograd, kteří projevili zájem o naši činnost na Orjenu. Tam jsme také po dvoudenní jízdě bývalou Jugoslávií dorazili. Letní kemp srbských speleologů jsme našli poměrně snadno nedaleko od vchodu do jeskyně Jama na Vjetrenim brdima (-897 m). Co nám však vyrazilo dech byla mohutnost této akce. Když jsme se asi po půlhodině stoupání přehoupli přes hranu planiny, spatřili jsme tábor čítající několik desítek stanů včetně polní kuchyně. Kromě samotných Bělehraďanů zde byli Poláci, Angličané, Rusové a zanedlouho měli dorazit i Bulhaři. Při pohledu na tento Babylon a okolní kras jsem tak trochu nechápal, co tady tolik lidí bude dělat. Jeskyně, pokud vím, jsou zde jen dvě a jiné vchody aby člověk pohledal. Nicméně přijetí bylo srdečné, rakija vynikající...
Již
za tmy jsme dorazili do Crkvice, kde nás čekal osamocený Laďa, teď už s horšími zprávami,
a to, že slibovaná účast Daniela a Karlose z Miroldy se asi konat nebude. Přijel prý jen Eric
Quinnec, a ten bydlí v Risanu v hotelu a zajímá se jen o své "brouky", což nám nebylo
moc platné. Zůstalo nás tak jenom pět a poté, co Oťas odjel domů jen čtyři.
Oproti minulému roku, kdy byla naše skupina schopná explorovat zároveň ve dvou různých lokalitách a k tomu ještě prolézat nové vchody, jsme byli nyní nuceni program poněkud omezit. Nové vchody byly hledány na severozápadním okraji Dragaljského polje a pod vrcholem Orjenu. Hlavní síly jsme vrhli opět do zatím nejnadějnějšího systému Maglené jamy, kde bylo během čtyř sestupů objeveno 100 - 200 m meandrujících chodeb a vylezena dvě okna v -160 a -300 m. Stejně jako minulý rok bylo pokračováno ve střílení koncové úžiny se silným průvanem v propasti Malov Do a podniknuto několik treků do okolí (Velji vrh, Orjen, vyvěračka Sopot v Risanu). Rozluštění krasové tajenky Dragaljského polje se tedy zatím odkládá na další rok, kdy se k nám, doufáme, připojí i kolegové z ASAKu.
Nejzajímavější z celé expedice byla bezesporu nová zkušenost s bosensko-srbskou policií. Místní švestky, nedlouho poté, co schovaly flinty do stodol, dostali nové, naštěstí ne tak nebezpečné hračky - radary, a ty používají se stejným nadšením a přesností jako ostřelovací pušky. Naštěstí se pokuty hlavně díky Oťasově řečnickému umění (přestože neznal ani slovo srbsky) podařilo usmlouvat, a tak máme alespoň pár veselých vzpomínek. Ještě se mi nestalo, že bych se při policejní kontrole řezal smíchy, zatímco muži pořádku nechápavě zírali na divoce gestikulujícího starého krasového badatele.
Zdeněk Dvořák
Kulinářsko-běžkařský výlet do Černé Hory
Již několik let trpěla část užšího vedení naší skupiny utkvělou představou, že musí spatřit, jak "u zimy magla z jame dimi", tedy onen pověstný sloup mlhy stoupající v zimě z Maglene jamy v Dragalském polji v Černé Hoře. Protože takové duševní stavy je třeba řádně léčit, vyrazila na přelomu ledna a února dvě vozidla zaplněná různou zimní výbavou včetně běžek, sněžnic, lopaty, písku, rumu, Vladislava K., Jany M. a Jaroslava a Oldřicha V. směr Monte Negro.
K zimní
cestě je třeba podotknout, že přináší různá úskalí v létě nevídaná, jako
silný vítr pozvedající židle a ubrusy v kavárnách, porážející počestné občany při výkonu
nutných potřeb a manipulující s vozidly, takže maximální provozní rychlost na dálnici
nepřevyšuje 60 km/h, povolená pak 40. Rovněž tak noclehy na silničních odpočívadlech se stávají
jaksi romantičtější, nejen snad díky zrajícím mandarinkám, hukotu příboje a sprškám slané vody,
ale i jinovatce na spacáku a v něm. Svérázný je pak způsob úklidu zimní nadílky
v Černé Hoře, takže naše pouť nedobrovolně skončila o několik kilometrů dříve, ve stanech
poblíž kulturně-společenského zařízení - kafany Grkavac. Nápravu zjednalo až na druhý den kolové
zařízení od firmy Caterpillar umně vytvářející úzký gajblík spuštěnou radlicí s občasným
ladným odhozením do strany. To umožnilo přejezd sedla do Dragalje, i když jsme se tak stali
potenciálními vazaly počasí a silniční služby. Základní tábor expedice byl rozbit, po odklizení
uren a plenty, ve volební místnosti přímo v objektu tamní kafany. Dík za to patří jejímu
majiteli, který nás posléze dovybavil i drátem se žárovkou a zámkem do dveří.
Speleologický (dá-li se to tak nazvat) obsah expedice byl tvořen několika běžkařsko-sněžničnými výlety za mastnými fleky do Grachova, na Crkvici a Bukovici, kdežto bylo konstatováno, že vrstva sněhu znemožňuje hlubší bádání. (Dle slov místních pamětníků ho napadlo nejvíc za posledních 20 let, dole v polji okolo metru a na okolních kopcích něco přes dva). I přesto však byla objevena závrtová oblast s různými ve sněhu se černajícími otvory. Cesta k ní vede po prtnici z Crni Nugli údolíčkem nahoru směrem na Dragošev Do, nedaleko za seníkem (který patří místní děvušce, jež se potlouká se sekerou po lesích a místní o ní praví, že je pololudak) doprava šikmo lesem krší nahoru a za skalní hradbou to začíná. Podle starousedlíka se tam objevuje v zimě druhý sloup páry. Ani jeden ze sloupů však spatřen nebyl, neboť, jak dědánek upřesnil, k tomu je třeba bezvětří. Přislíbil však vyhotovit náčrtek. Nejzajímavějším (speleologickým) objektem se tak stal několikametrový dýchavičný mastný flek, s nadějným pokračováním. Pevně doufáme, že se nám ho v létě podaří nalézt. Byl čtyři metry napravo od ledové výspy, těsně vedle osmimetrové závěje.
Nedostatečné
uspokojení z výsledků speleologického bádání bylo každý večer kompenzováno
výtvory kulinářskými, zpravidla svépomocně vytvořenými a podávanými v útulném prostředí
kafany. Zejména bych podtrhl rizoto s arašídy a čerstvý popcorn, kterým jsme pohostili celé
osazenstvo kafany. Velký rozruch mezi domorodci rozjařenými konzumací popcornu způsobily
z internetu stažené mapy jejich domoviny. Vznikla nad nimi živá debata a posléze se místní
pohádali o nadmořskou výšku svých chaloupek. Taková poslechová cvičení a rovněž i pomoc při
startování kafanářova VW Beatla nám pomohly rozšířit si slovník srbských citoslovcí a udržet
přijatelnou kulturně-sociální úroveň, což nám mohou mnohé ledabyle organizované expedice
s čistě pragmatickými cíli leda závidět.
Z hlediska sportovně - společenského lze tedy expedici považovat za zdařilou, léčebně se však zcela minula účinkem. Utkvělé představy nezmizely a slyšel jsem i hlasy nabádající k opakovaní expedice napřesrok.
Drobný výkladový slovníček
| magla | mlha |
| jama | jeskyně, zpravidla již z povrchu vertikální |
| kafana | kulturně společenské zařízení sloužící k družné konzumaci kávy a jiných nápojů |
| Grkavac | místní název patrně odvozený od krkavce nebo zvuků jím vydávaných |
| prtnica | stezka, pěšina |
| ludak | blázen, pomatenec |
| krš | kamenná suť, štěrk |
Oldřich Večerek
Černá Hora 2006
ZO
Suchý žleb letos tradičně vyrazila do pohoří Orjen v Černé Hoře, přesněji
do okolí Dragaljského polje, Crkvice a Velji vrchu. Značnou část programu jsme věnovali
procházení působivého krasového povrchu doprovázeného hledáním nových, případně i starých
neprozkoumaných jeskynních vchodů. Zde jsme nedosáhli závratných úspěchů, největším
objevem byla přibližně 60 m hluboká Jelení propast umístěná ve speleology téměř
nedotčené oblasti severně od Velji vrchu, která vedla do velkého, ale sutí
ukončeného dómu. Za zmínku stojí revize koncového bodu 123 m hluboké propasti Odrta
jama, kterou po rakousko-uherských badatelích prozkoumali v roce 1966 francouzští
speleologové. Rozměry nejhlubšího známého místa a tlející zbytky krav nás, navzdory jasnému
pokračování jeskyně, pro letošní rok od pokusů o technický průnik koncovou úžinou odradily.
Nejvíc energie jsme investovali do Kozí díry, propasťovitého systému, jehož výzkum jsme před několika lety považovali za ukončený. Letos jsme se rozhodli pokusit se najít neprolezená okna. Snaha se vyplatila a přímo v nejhlubších partiích Kozí díry jsme postoupili jak po vylezení nenápadného komínu tak po nalezení do kdysi přehlédnutého okna. Obě pokračování se několikanásobně větví a tvoří elegantní ementál prohlodaný řadou propastí a meandrů. Některé cesty končí slepě, jiné v úzkých meandrech s průvanem, další větve pokračují volnými propastmi. Žel, druhou polovinu expedice nás bylo v Černé Hoře málo, a tak jsme zmapování i další postupy museli odložit. Přesto je zřejmé, že Kozí díra překročila hloubku 350 m a že koncové body, jimiž profukuje výrazný průvan, nám dávají velkou naději na příští objevy.
Pavel Dvořák
Publikováno: Speleo 45, 45, Praha 2006, ISSN 1213-4724
Nema konca, nema kraja,
aneb 654 m pod povrchem Orjenu
Výpravy
naší ZO již po mnoho let směřují do tohoto zákoutí Černé Hory, dnes člověkem
zavrženého, kdysi však poměrně osídleného kraje nedaleko jadranského pobřeží. Stále řídnoucí
počet usedlíků obývá tento nehostinný kras a ani rakousko–uherské pevnosti vybudované před více
než sto lety na obranu Boky Kotorské nepřečkaly bez úhony století válek; jejich trosky však
nadále dlí nad zarůstajícími památkami na mocnou monarchii i nad pomníky partyzánů z Druhé
světové války. Stejně, jako jsou rozmanité osudy této země, i naše výpravy mají za sebou
období vítězství a proher, ale zdá se, že snad nakonec i my budeme moci postavit v podzemí
těchto hor malý pomník české speleologii.
Vše se začalo v roce 2006, kdy jsme se rozhodli pro revizi Kozí díry (1011 m n. m., -300 m), jejíž výzkum jsme před několika lety považovali za ukončený. Naše snaha se vyplatila a přímo v nejhlubších partiích jeskyně jsme nalezli pokračování jak po vylezení nenápadného komínu, tak po zdolání kdysi přehlédnutého okna ve stěně poslední 130 m vertikály. Obě pokračování se větvila, některé cesty končily slepě, jinde jsme skončili v neprůlezných úzkých meandrech s průvanem, ale našly se i větve, které pokračovaly volnými propastmi. Žel, na zmapování nás tenkrát bylo málo, a tak jsme mohli jen odhadovat, v jaké hloubce se nacházel onen meandr a propast, nad kterou jsme stáli bez jediného metru lana a kde si chladný průvan pohrával s plameny našich karbidek.
Rok
se sešel s rokem a my v očekávání větších objevů doplnili arzenál lan
(1400 m), opatřili odpovídající počet kotvení, posilnili tým o pár jedinců a vyrazili
v několika vozech vstříc rozpálenému Balkánu. Jako řidič se vyznamenal highway king
Jarek, který celou trasu Třebíč - Brno - Vídeň - Maribor - Dubrovník - Herceg Novi - Crkvice
ujel bez spaní na jeden zátah. Dobro došli!
Přesto nás nebylo tolik, abychom mohli realizovat všechna předsevzetí, a zmenšující se počet
lidí schopných pracovat ve větších hloubkách přirozeně nahlodal naše plány. Soustředili jsme
se proto jen na nejnadějnější z neprozkoumaných větví, která začíná v hloubce
300 m sérií obávaných meandrů. Tzv. Meandry bratří rachitiků vzbuzovaly téměř u každého,
kdo je poznal, takový odpor, že bylo svoleno k destrukci jejich nejužších míst. Na čem
si vylámaly zuby patronky, dokonal obyčejný majzl a palice, přesto úžiny zcela nepozbyly svého
charakteru a kromě nás dvou se nenašel nikdo, kdo by byl ochoten za nimi bádat.
Dále
pokračuje jeskyně již přijatelných rozměrů, přičemž se prolézá střídavě hlinitými meandry
a čistými propastmi s nepatrným skapem až do hloubky něco málo přes 500 m. Následná
uzoučká puklina je naštěstí průchodná ve své horní části, která po chvíli ústí oknem do vysoké
síně s několika odbočkami do spletitých chodeb a větších prostor. Avšak požadovaným
směrem se odtokový meandr škrtí do hrozivě úzké štěrbiny. Po důkladném prolezení všech možných
zákoutí nám zbývalo jen nenápadné a nedostupné okénko ve stěně dómu. Naštěstí se vrták zničil
až při vrtání poslední díry, a tak jsme za přispění několika kotev mohli postoupit dalším temným
meandrem až k místu, kde se dalo mezi vzpříčenými bloky prosmýknout o něco níže, odkud
se rachotem padajících kamenů ozývala další vertikála. Ta, jak se při slanění ukázalo, není
šachtou, ale asi 30 m vysokou a až několik metrů širokou chodbou, kterou oživuje drobný
ručej, snad zárodek většího podzemního toku. Zatímco stěny tzv. Velkého meandru se rozplývají
v temnotě nad hlavami, seskakuje potůček miniaturními kaskádami stále níže do nejužšího
místa, kterým jsme jako klíčovou dírkou nahlíželi do další propasti. Pavlovy odhady
"no, nějaká propast, tak 20 m" se potvrdily a poté, co jsme se po břiše
prosoukali okénkem do impozantní šachty a vymotali skoro 100 m lana, jsme stanuli na dně
krásné propasti, která od okna padá bez jakéhokoliv zalomení 75 m a nad oknem se její
obrysy ztrácejí v nedohlednu.
Závalem
na dně se však dalo slézt jen pár metrů a to bylo vše. Žádná okna jsme při slanění
nespatřili, až na jakousi rozsedlinu kousek nade dnem a už se zdálo, že přece jen nastal konec
našeho jeskynního putování. Usínajíce ve stoje, přiměli jsme se nakonec zkusit štěstí i
v oné rozsedlině, protože nám bylo jasné, že při mapování a odstrojování si již na podobné
radovánky nenajdeme ani morál, ani čas. Moc jsme si od ní neslibovali, tím více nás překvapilo,
když na první pohled beznadějná štěrbina byla - potřetí již - počátkem dalšího meandru,
ze kterého vanul průvan, a který ... pokračoval.
Nic není pro člověka lepšího, než návrat z jeskyně, aniž by nalezl jejího konce. Alespoň do příští expedice tak můžeme hrdě pozvedat číši rakije a prohlašovat, jako to prohlašují domorodci v dragaljské kafaně o každé díře u cesty, "nema konca, nema kraja!"
Kozí díru se podařilo z velké části zmapovat včetně většiny starých částí i nových objevů.
Ačkoliv zejména dosažená hloubka (654 m) již není zcela bezvýznamná, hloubkový potenciál
není zdaleka ještě vyčerpán, nemluvě o potenciálu horizontálním. Jeskyně doposud výrazně
vertikálního charakteru s nejhlubšími stupni 130 m a 75 m se v nejzazším
místě polygonu vzdaluje od vchodu na necelých 200 m. Tato větev směřuje přibližně na SV
k levému svahu Velji vrchu (1277 m n. m.) do oblasti tzv. speleoporna, kde se snad
dá očekávat napojení na výraznější sběrnici vod z celé oblasti kolem Dragaljského polje,
vedoucí k vývěrům v Risanském zálivu. Jde tak spíše jen o jeden z mnoha vchodů
do podzemí tohoto neobyčejného krasového území.
Během
pobytu byly podniknuty i menší sestupy do většinou neznámých propastí v oblasti
Dragaljského polje a osady Ubli, kam nás pozvali místní usedlíci. V jedné z nich
(Jama Podveze 1138 m n. m.) bylo nalezeno další pokračování. Vstup tvoří široká,
30 m hluboká propast, na kterou navazuje prostorný dóm, svažující se k dalšímu,
asi padesátimetrovému stupni poměrně značné velikosti; její průzkum jsme si však nechali
na horší časy.
Děkujeme všem přespolním, kteří s námi do Černé Hory vyrazili, obzvláště pak Mártymu, který se chopil mapování celé propasti.
Expedice se účastnili: Bratři rachitici, Vladislav Kahle, Jana Marečková, Velký Oťas, Martin Olbrecht, Jaroslav Večerek a Oldřich Večerek ze ZO 6-14 Suchý žleb, Petr Nováček ze ZO 6-12 Speleologický klub Brno, Vít Kaman ze ZO 6-25 Pustý žleb, Martin Suchomel ze ZO 6-28 Babice a Petra Holčíková.
Pavel a Zdeněk Dvořákovi
Publikováno: Speleofórum 2008 (ročník 27), 80 - 83, Praha 2008, ISSN 1211-8397
Černá nora 2008
Aby se
předešlo počátečnímu nedorozumění, je třeba zmínit, že cílem tohoto článku není,
jak by se z názvu mohlo zdát, urazit malý balkánský státeček, ale pouze snaha
o stručný přehled výsledků v pořadí desáté expedice Suchého žlebu do krivošijských hor.
Expedice měla jeden hlavní cíl, jeskyni Kozí díru. Nesoudržnost jihoslovanských etnik a nekonečný dělící proces bývalé Jugoslávie umožnil, že tento (pouze) 654 m hluboký a rozvětvený propasťovitý systém se mohl vyhoupnout až na druhé místo mezi nejhlubšími jeskyněmi mladé republiky Crna Gora a 3. – 4. místo mezi českými objevy v zahraničí. A navíc zde byla šance pokročit dále, přičemž hranice sedmi set metrů se jevila jako snadno dosažitelná a silná motivace. Kromě toho jsme měli v záloze několik neprobádaných odboček, oken a větví, a proto byla snaha o co nejvelkorysejší provedení expedice. Výsledkem jednání, přemlouvání, shánění a příprav byl o něco slušnější počet výzkumníků než v minulém roce, a když den před odjezdem došlo i 400 m dlouho slibovaných lan a plánivská ZO zapůjčila plakety namísto těch, co již nedošly, mohli jsme v klidu vyrazit.
Oproti
minulému roku, kdy jsme se pod nepřehledný terén krasu v okolí Velji vrchu
vydali tak trochu naslepo, jsme tedy měli mnohem konkrétnější představu, která se dala
shrnout do několika úkolů. První z nich představoval vystrojit 650 výškových metrů
hlavní větve od vchodu pod propast Orjen, tzn. osadit asi 70 kotvení, za použití 900 m
lan, z nichž přibližně pětina byla minulý rok ponechána v jeskyni na bezpečných
místech. Druhým hlavním bylo prokopat úžinu v meandru začínajícím nade dnem této
poslední propasti a dostat se tudy tak daleko, jak jen to bude během dvou týdnů možné.
Třetí zadání znělo, nafotit alespoň pár záběrů, zejména z nových částí pod hranicí
300 m, aby bylo zřejmé, že jsme si tuto jeskyni opravdu nevymysleli a v případě
neúspěchu dole prozkoumat i výše položené odbočky.
Vystrojování proběhlo hladce a již při druhém sestupu jsme nalezli do ústí zmiňovaného
meandru. Ten, jak jsme minulý rok uvedli, se při pohledu z propasti jeví jako nevelké
okno 6 m vysoko, při pozornějším pohledu však vyvstanou obrysy mohutné chodby, která
je až na nejvrchnější část vyplněna hlinitými a štěrkovými sedimenty. Vzhledem
k průvanu a absenci jakýchkoliv jiných odboček se nám na první pohled nesympatický
meandr od začátku jevil jako jediná cesta vpřed. Avšak už samotná vystrojovací akce
předpověděla, o čem bude téměř celá expedice. Nízkou šířavinu v délce asi půldruhého
metru se podařilo prohrabat a proti průvanu postoupit kupředu, bohužel jen pár desítek
metrů k další úžině. Perspektiva jednoduchých objevů tím dostala poněkud chmurnou
tvář.
Mezitím
dovezl Mártyho Patrol i druhou polovinou týmu a expedice se mohla rozjet naplno.
V hloubce rovných tří set metrů jsme opustili squott pod kamenem a zbudovali
čtyřhvězdičkový bivak, který sloužil jako zázemí trojici badatelů po dalších 5 – 6 dní.
Zásoba lan určených na postup zůstala prozatím ležet pohozená bokem a veškerá naděje se
upjala k polní lopatce, na které závisel další postup vpřed a hlouběji. Podmínky
v meandru byly mimořádně odporné. Nedostatek místa a těžebních zařízení běžných doma
v České republice nás nutil kopat mazlavé přilnavé s....y (sedimenty) vleže hlavou
dolů, nebo se jen tak snažit propasírovat nohama napřed v měkkém bahně.
V Moravském krasu běžné víkendové rozptýlení zde, 660 m pod zemí, poněkud
kontrastovalo s obvyklou představou neohrožených explorátorů hlubokých horských
propastí. Neuspokojivé výsledky kopání nás přiměly pokusit se překonat úžinu zatím
neznámé délky pomocí sestřelování stropu.
Dva dny, které jsme s Petrem čekali na střílení, byly využity k průzkumu
odboček v hloubkách cca 400 a 450 m, které se však dříve či později spojily se
známými částmi, a k fotodokumentaci jeskyně, pokud to podmínky dovolovaly.
Trápení
na čelbě pak pokračovalo i nadále. Ačkoliv se strop odlamoval perfektně, byly
to špatně fungující patronky a zejména malá kapacita akumulátorů, které postup brzdily.
Po posledním pokusu bylo možné nahlédnout do horizontálního pokračování balancující na
hranici průleznosti a zatáčející po třech metrech doprava. A jelikož další kopání
nebylo pro nedostatek prostoru a lidí reálné, nezbylo nám nic jiného, než tato místa
prozatím opustit. Další postup je docela dobře možný za pomoci střílení a hodně
výkonných akumulátorů nebo benzínové vrtačky.
Po Petrově odjezdu na Loferer Schacht jsme se ve dvojici vydali do tzv. Vedlejší
větve, která měla podle mapy směřovat do objevených částí za rachitické meandry. Tím
úspěšně pokračovalo další odškrtávání možností postupu, neboť jsme slanili nevelkými
propástkami jen do hloubky 400 m, kde jeskyně skončila beznadějně úzkými puklinami
podobně, jako ve všech meandrech této větve. Během odstrojování se nám také podařilo
přetraverzovat 80 m nade dnem Stovky k ústí paralelní 40 m propasti padající
do většího vyříceného dómu, který se však dalším oknem opět spojoval s hlavní
propastí. A jelikož odbočky z tohoto chaosu sutě a popadaných bloků končily slepě,
bylo definitivně rozhodnuto. Množství volných pokračování oddělujících se jako
ratolesti od hlavního stvolu jeskyně se během několika dnů uzavřelo a jediným možným
místem pro pokračování zůstal proklínaný střílený meandr za Orjenem, pojmenovaný podle
tmavé barvy sedimentů a charakteristických rozměrů Černá nora.
Vedle
Kozí díry probíhaly práce i v jiných lokalitách. Po letech byla navštívena
a znovu zmapována jeskyně Anaj Aktak, exkurze se dočkala propast Sob a na závěr, den
před odjezdem, jsme vyrazili do Zmijí propasti (místním názvem Podveze). Na neprůleznou
úžinu jsme však záhy narazili i zde, v hloubce pouhých 100 m. Překvapivou
událostí bylo setkání se slovinskými jeskyňáři působícími v řadách
bosensko-srbsko-černohorské expedice Kameno more, tábořící několik km vzdušnou čarou
od nás. Na toto náhodné setkání navazovala dvě další, která nám odhalila, s jakými
skupinami se zde po letech míjíme a dala najevo, že zdejší kraje již nejsou
z pohledu jeskyňáře tak zcela netknuté, jak by se mohlo někdy zdát.
Expedice se zúčastnili: Vít Baldík (Suchý žleb), Peter von Czaslavski (DAV Höhlengruppe Frankfurt/Main), Vojtěch Doležal, Pavel a Zdeněk Dvořákovi (Suchý žleb), Jan Marečková, Martin Suchomel (Babická speleologická skupina), Jaroslav Večerek (Suchý žleb), David Winkler.
Zdeněk Dvořák
Návrat do Pemy
Poslední expedice na Orjen přinesla po letech změnu. Zasloužila se o ní těžká situace v Kozí díře, kterou jsme tentokrát odsunuli na vedlejší kolej, a místo ní dali přednost jeskyni Pemě. Tento systém, objevený již v letech 1987 – 1989, byl až donedávna považovaný za prozkoumaný, a proto se mu nevěnovala ani jedna z řady expedic po roce 2000. Dnešní technika však přinesla nové způsoby, jak zdolat dříve nepřekonatelné bariéry, a ačkoliv se Pema co do hloubky a celkové atraktivnosti nemůže s Kozí dírou měřit, vrátila tuto lokalitu na pořad dne. Na rozdíl od průzkumníků před dvěma desetiletími jsme nyní přijeli bohatší o potápěčskou výbavu, která měla pomoci překonat koncový sifon, střelecké náčiní bylo pro změnu nachystáno na úzké meandry s průvanem.
Detailní popis Pemy byl již podán na stránkách sborníků Speleofóra v letech 1988, 1989 a 1990, a proto se jím nebudu zabývat, pouze zde uvedu základní data. Jeskyně se nachází v nadmořské výšce 680 m ve skalním hřebenu asi 50 m nad úrovní Dragaljského polje, které je podzemními cestami odvodňováno do Risanského zálivu. Její vstupní část je klasicky tvořena téměř výhradně vertikálními stupni nepřekračujícími hloubku 50 m. Asi 180 m pod vchodem se odděluje první horizontální větev, která má podle předešlých výzkumů končit slepou šachtou, k druhému významnému horizontu se musí slanit ještě o 40 m níže. Zde se již objevuje stálý drobný tok, vytvářející po 100 m dlouhé cestě meandrem sifon v hloubce 240 m. Ten nám připadal jako nejspolehlivější vodítko k objevům, a proto se pozornost upírala nejprve na něj, revize ostatních částí jeskyně byla v plánu až v případě neúspěšného ponoru.
Že nebude vše tak snadné se ukázalo hned při prvním pokusu lokalizovat vchod. Paměť lidská je ošidná a obzvláště v nepřehledném terénu černohorského krasu nemusí ke snadnému nalezení jeskyně postačovat ani mužík vzdálený necelých 10 m od vchodu. První den strávený na rozpálených skalních útesech přinesl jen rozpaky, a tak musel být povolán i druhý pamětník, Oťas, na jehož orientačním smyslu teď vše záviselo. Fungoval spolehlivě a pomalu nás přiváděl do míst, která jsme procházeli již minulý den. Tam se však také zastavil. Po půlhodině bezradného popocházení a postávání to vypadalo, že se legendární Pema propadne do říše suchožlebských legend, stejně jako mnoho dalších jeskyní v Černé Hoře. Ke všeobecné úlevě se nakonec jednomu z nás podařilo odhrnout správnou haluz správného trsu houští, kolem kterého jsme předtím prošli asi pětkrát, a objevit za ním dokonale skrytý portál o rozměrech 3 × 1,5 m. Ještě toho dne jsme ve dvojici Ursus – Laďa (věkový rozdíl mezi oběma aktéry přesahuje stáří objevu Pemy) sestoupili až k sifonu.
Sifon začíná ani ne 10 m dlouhým jezerem, které se prudce stáčí doleva a člověk může jen podle sklonu vrstev a absence průvanu odhadovat, že strop někde za zatáčkou padá pod hladinu. Díky tomuto faktu i zkušenostem ze sousední Maglené jamy, kde vodní překážky mnohdy tvoří polosifony či kratičké sifonky, jsme se chybně rozhodli jen pro letmé ohledání stěn. Při této akci sice byla nalezena volná hladina za mělkým břitem, další postup však bez regulérního ponoru nebyl možný. Vzhledem k charakteru jeskyně i počtu nosičů jsme dolů snesli pouze jednu výstroj a pokusili se o štěstí znovu. Ponor ukázal, že klenba zasahuje jen 3,5 m hluboko a následně opět vystupuje nad hladinu do další volné prostory, ale také odhalil pokračování sifonu v podobě široké zatopené chodby, vedoucí neznámo kam. Potápěč se bohužel nechal zlákat poměrně rozlehlou pláží a vidinou brzkého vynoření a vyplaval v 10 – 15 m vysokém a 8 m širokém dómu, odkud vedly meandry příliš úzké na to, aby je v trilaminátu mělo smysl prolézat. Dalším pokusům zamezil zvířený kal a rozbitý ventil na jedné z lahví. Výsledek byl proto rozpačitý. Sifon se překonat nepodařilo, nicméně objev rozsáhlé suché prostory bezprostředně za jeho začátkem dává naději na brzký konec zatopených částí.
Po vyklizení nejspodnějšího patra jsme zamířili do dalších částí jeskyně. Při průzkumu druhé horizontální větve se ukázalo, že mapy ve starých sbornících jsou hodně schematické a situace v jeskyni komplikovanější. Přehledný meandr tmavé barvy se při šířce 0,5 – 2 m záhy prohloubil až na 25 m a v několika místech z něj odbočovaly další horizontální i vertikální větve. Průvodce nám zde dělala stará lana ponechaná na archaických bezkarabinových plaketách a staré, vesměs již nepoužitelné nýty, které nám alespoň usnadňovaly orientaci v plánech. V jednom místě jsme dokonce našli vzkaz: „12:30 zahajujeme výstup. Vašek, Zuzka.“ Celou větev se během jednoho dne nepodařilo prolézt a kam směřuje průvan v meandru, tak zůstalo záhadou. Nalezli jsme některá místa popisovaná Starými orly, která by mohla „pustit,“ avšak střílet jsme se je neodvážili, protože bylo možné, že se vrátí do známých částí. Pro další expedici tak vyvstal zásadní úkol, pořídit novou a kvalitní mapu jeskyně.
Palníky přesto nezahálely. Hlavně díky posilám z Prahy jsme se rozhodli Pemu opustit a ve zbývajících dnech alespoň trochu pokročit v Černé noře. Fyzické síly úderné trojky tradičně prověřilo vystrojení celé Kozí díry, po němž následoval odpočinek a sestup na bivak. Na devastaci Černé nory byl vyhrazen jeden den, přičemž za zdroj energie sloužil asi třináctikilový akumulátor, samotný destrukční proces obstaraly přes 400 mm hluboké díry ládované v průměru 18 – 19 černými patronkami. Za patřičných zvukových efektů, mlhy a smradu, který průvan poměrně rychle odváděl zpět do propasti Orjen, se stejně jako minulý rok dařilo odlamovat velké kusy stropu a postupně zpřístupnit další 3 m nízké chodby, kde jsme se minulý rok lepili do bahna. Kdyby se našel vhodný zdroj energie, dalo by se tímto způsobem postupovat třeba i několik dnů až do zaplnění všech úložných prostor. Bohužel i tzv. „megaakec“ vydrží maximálně dvě akce a pokud bychom zde chtěli pracovat déle, museli bychom dotáhnout desítky kg olova, nebo se starat o průběžné dobíjení akumulátoru, což je v případě, že se střílí 662 m hluboko a nejbližší zdroj energie se nachází v 7 km vzdálené putyce, trochu problém.
S černohorskými jeskyňáři jsme se letos na Orjenu minuli, neboť jejich expedice začala přesně ve chvíli našeho odjezdu. Zato se nám podařilo zastihnout mnohem vzácnější hosty těchto krasových končin. Byli to francouzští badatelé, Daniel Colliard a jeho kolegové, mezi nimiž se našla i taková osobnost, jako bratr G. Marbacha, světoznámého teoretika francouzské SRT a spoluautora i u nás známé knihy Techniques de la Spéléologie Alpine. Krátké setkání vyústilo v přání další spolupráce, posloužilo k výměně nových poznatků a map a zavdalo vítanou záminku pro degustaci rozličných alkoholických nápojů z Čech, Moravy, Francie a Černé Hory.
Expedice se zúčastnili: Václav Adamec, Marek Císař, Zdeněk Dvořák, Kryštof Hošl, Vladislav Kahle, Richard Matouš, Martin Olbrecht, Ota Šimíček, Jaroslav Večerek.
Zdeněk Dvořák
Literatura
- Otava J., Zajíček P. (1988): Černá Hora 87, Speleofórum 1988 (ročník 7), 43 – 48, Brno
- Otava J. (1989): Černá Hora 88, Speleofórum 1989 (ročník 8), 36, Brno
- Otava J. (1990): Černá Hora a Řecko 89, Speleofórum 1990 (ročník 9), 29 – 30, Brno
Úvod > Expedice > Černá Hora