Expedice do Abcházie j. Krubera - Voronja
|
Skrytá tvář Kavkazu (2005) Expedice Krubera - Voronja 2006 |
- fotogalerie |
Skrytá tvář Kavkazu
výprava do jeskyně Krubera - Voronja
Ne vždy má člověk příležitost, aby se během krátké doby dostal podruhé do cizincům zapovězené Abcházie, kde expedice mnohdy získávají podobu nezapomenutelného příběhu, někdy i černé komedie. Po zimní anabázi, kdy výprava skončila předčasně pádem vrtulníku aniž by se zatloukl jediný nýt, jsem měl to štěstí a na masiv Arabiky se vrátil v rámci letního, ještě velkoryseji pojatého pokračování. Slibně se rozvíjející expedice s rozšířenou zahraniční účastí byla však ve své klíčové fázi přetržena další nehodou, která jenom zázrakem neměla tragický konec. Mnohým z vás se jistě donesla zpráva o záchranné akci, která se svými rozměry zapsala do těch šťastnějších stránek speleologické kroniky. Expedici i záchrannou akci bylo možno sledovat on-line na stránkách www.cavex.ru, nebo www.speleolog.ru, bohužel, mnohým jeskyňářům je již azbuka absolutně neznámá a tak se pokusím ve stručnosti popsat v rodném jazyce těch pár týdnů, které jsem ve společnosti ruského týmu Cavex strávil v abchazských horách.
Po několikadenní jízdě vlakem přes Ukrajinu a jižní Rusko jsem konečně vystoupil na sluncem rozpáleném nádraží černomořského letoviska Adler. Zde, spolu s dalšími zahraničními účastníky, jsme strávili několik dní, než nám bylo umožněno překročit hranice. Čekání a problémy s přechodem hranic nakonec odradily dva kolegy z Řecka a Slovinska, a tak se cizinecká speleo-legie zmenšila na skupinu tří Poláků z klubu Bobry Žagaň, dvou Italů, tří Řeků a jednoho Australana, Slovince, Angličana a mne.
Abcházie nás přivítala bez stovek aut, davů letních hostů a narvaných pláží, zato s klidnou tváří, krásně čistým mořem a několika málo bary na pobřeží. Zničující denní teploty ovšem panovaly i zde a tak jsem se velice rád nalodil na korbu nákladního automobilu značky Ural, který v létě přebírá úlohu vrtulníků - dopravit vyznavače speleologie před jícen nejhlubší jeskyně světa. Tento pojízdný kolos zvládá projet cesty připomínající suťová pole nebo rozbahněný tankodrom a to plně naložen pětadvaceti lidmi s veškerou jejich bagáží. Trvalo to pět hodin nadskakování na korbě mezi batohy, než se Ural po dřevorubeckých stezkách propletl divokými kavkazskými pralesy až k několika pastouškám osady Ortobalagan. Odtud to už bylo jen půl hodiny chůze do základního tábora a tak zanedlouho i ti, co zde byli poprvé, mohli obdivovat zašlou slávu abchazského letectva rozsypanou po horských loukách a vápencových skalkách. Nahoře ve stanovém městečku se v době našeho příjezdu sešlo dohromady přes padesát lidí. Byli tu Rusové s celými rodinami, mnoho žáků z moskevské a kyjevské speleoškoly, z toho ale asi jen dvacet pět lidí určených pro práci ve větších hloubkách.
Z nich se téměř každý nejprve podrobuje tzv. "aklimatizaci", která v sobě zahrnuje sestup "na otočku" do pěti, nebo sedmi set, a teprve potom vyráží na delší, přibližně desetidenní pobyt do jeskyně. Zázemí při tom vytváří několik komfortních bivaků průběžně zásobovaných buď z povrchu, nebo přímo týmy, sestupujícími do větších hloubek. Je pak zcela normální, že člověk poté co přijde do stanu, ihned zapálí benzinový vařič a v kuse topí a vaří třeba několik hodin. Celkem vzato jsou komfortní bivaky, pravidelná strava a spánek, vysoká fyzická výkonnost spolu s obrovskou odhodlaností a zaujetím pro věc hlavními zbraněmi ruské speleologie.
Po několika odkladech a "aklimatizacích" jsem byl konečně přidělen do skupiny vedené Denisem Provalovem, která měla za úkol jednak zmapovat partie jeskyně v hloubce 1400 až 1600 m, jednak se pokusit zdolat vysoko položená okna v nejhlubší části jeskyně. Pro tento účel byli vybráni dva Italové, vynikající skalní lezci. Nedlouho před námi se také do jeskyně spustili potápěči Oleg Klimčuk a Jurij Bazilevskij, na nichž měla ležet hlavní tíže explorací za sifonem Kvitočka (-1960 m). V době našeho sestupu již bylo postaveno všech pět podzemních bivaků od "Pti Drju" (-680), až po nejhlubší bivak světa "Stancija" (-1800). Do všech bylo dopraveno, nebo se zrovna transportovalo jídlo, karbid, benzín a materiál pro potápění a další předpokládaný postup.
Voronja začíná sérií šachet více než sto metrů hlubokých propojených krátkými meandry, po jejichž překonání člověk bez větších problémů sestoupí až do hloubky 500 m. V třistametrové hloubce do jeskyně přitéká poprvé ve větším množství voda, která je však pouze zlomkem toho, co vytéká ve vývěrech na pobřeží mezi Gantiadi a Gagrou. Dále jeskyně pokračuje několik set metrů dlouhým meandrem Sinusoidou, jejíž stěny se posléze rozevřou v krásnou sedmdesátku "Pti Drju". Stěny v nedohlednu, rachot vodopádu, ledový průvan, vodní tříšť naplňující okolní prostor mlhou a lano mizící někde hluboko pod nohama činí z této propasti jedno z nejpůsobivějších míst jeskyně. Následují téměř nepřetržitě kaskády s vodopády a několika málo úžinami, později se začíná objevovat v horských jeskyních řídká, poměrně pěkná krápníková výzdoba a bahno, a tak to nakonec třináct set metrů pod zemí vypadá skoro jako doma v Moravském krasu. Třetí bivak "Sandy beach" pak po hodinách slaňování vítá promočené dobyvatele podzemí v hloubce téměř 1400 m. Odtud už je to pouze dvacet minut lezení a slaňování k prvnímu sifonu.
Za tímto sifonem se odvíjí druhá část jeskyně, Zazerkalje. Tato část byla objevena teprve v roce 2003 a vede do nejhlubších partií, kde v současné době probíhá stěžejní část výzkumu. Sifon je asi 7 m dlouhý a 1,5 m hluboký a proplouvá se s malou pětilitrovou bombou většinou na dva nádechy.
Zatím co jsme trávili druhý den dalším stahováním zásob z "Pti Drju", krátili si kurzanti z ruských speleoškol a někteří další z jeskyňářů čas spíše tréninkovým průzkumem boční větve Krubery, Nová Kujbyševská. Jedna z dvojek se do této části jeskyně vydala brzy ráno 19. července. Jejich úkolem bylo projít meandrem za Hliněným sálem a vystrojit následující propast p59. Uprostřed dne při vystrojování se však na její dno zřítil chabarovský jeskyňář, Andrej Sisikov. Příčina byla prostá. Andrejovi dali na povrchu transportní vak s lanem, o němž se všichni domnívali, že měří 100 m, čili by bohatě vystačilo se všemi přepínkami na výše zmíněnou propast. Navíc však ten, který lano balil, neudělal na konci uzel. Andrej navázal poslední přepínku, slanil asi dva metry, když lano odvíjející se z transporťáku znenadání skončilo. Následný nečekaný pád z deseti metrů skončil na závalu z velkých ostrých kamenných bloků v hloubce 380 metrů, přičemž cesta zpět vedla stovkami metrů úzkých a křivolakých meandrů. Raněný naštěstí neztratil vědomí a dokázal se dorozumět se svým partnerem, čerstvým žákem moskevské speleoškoly, Ildarem Safarovem. Ten použil lano z předchozích expedic, slanil k raněnému, kterému poskytl první nezbytnou pomoc. Andrej sám poměrně přesně zjistil rozsah svých zranění - zavřené zlomeniny obou nohou a problémy v oblasti bederní páteře. (Později v nemocnici byla zjištěna zlomenina dvou obratlů).
O nehodě jsme se dozvěděli díky telefonnímu spojení brzy z rána 20. července, tedy přesně v den, kdy jsme měli jít za sifon. Bez velkých průtahů bylo přijato rozhodnutí o našem návratu do tábora, abychom potom mohli přispět ke zorganizování záchranné akce. Dalším, nejníže se nacházejícím lidem, bylo navrhnuto zakončit během jednoho dne svoji práci. My jsme se během půldne vrátili ze "Sandy beach" do základního tábora. Po jednodenním oddychu jsme spolu s Denisem a ostatními zajišťovali vystrojování trasy pro nosítka. Zároveň s tím pracovaly nepřetržitě ve třech směnách skupiny, které pomocí náloží ze střelného prachu rozšiřovaly úzká místa v meandru.
Po šesti dnech od pádu a sto padesáti odstřelech již bylo téměř vše připraveno pro transport raněného, jenom občasné dunění vzdálených detonací dávalo znát, že záchranný tým nechce nic ponechat náhodě. Začátek transportu se opozdil, neboť se zjistilo, že nosítka jsou příliš malá a několik hodin se čekalo na nová. Až po dlouhé době nás hlasy, přicházející vysoko z meandru nad bivakem raněného Andreje, probraly ze začínajícího spánku. Transport na povrch trval dalších dvaadvacet hodin a vystřídaly se při něm tři směny, první od místa nehody do hliněného sálu, druhá zbytkem meandru a poslední volnými šachtami.
Na Andrejovu adresu nutno dodat, že ačkoliv pro něj byl předešlý týden asi nejhorší v životě, snášel vše statečně a velmi brzy přišel k sobě. Již nejbližší večer hrál na kytaru a zpíval písně, než jej vrtulník přivolaný až z daleké Moskvy odvezl na operační sál pod skalpely petrohradských specialistů.
Při záchrance výrazně pomohla i přítomnost týmu sočinské záchranné služby, kteří se dostavili do základního tábora na druhý den po nehodě. Ohledně schopnosti záchranářů pracovat v jeskyni panovaly někdy značné obavy. Je pravda, že někteří z asi čtrnáctičlenného týmu působili na lanech dost začátečnickým dojmem, nicméně byli mezi nimi i tací, co ve Voronji pracovali při jedné z expedic až za sifonem. Záchranáři přivezli nezbytně nutná nosítka, v jejich řadách bylo několik zkušených střelmistrů a také tvořili nemalou část z transportních družstev.
Tak nějak se tedy končí jedna z kapitol výzkumu Vraní jeskyně. Nezůstane však nadlouho osiřelá a za dva měsíce opět její šachty ožijí cinkáním karabin ruských jeskyňářů, kteří se sem vrátí, aby nakonec dosáhli rekordní hloubky 2140 m. Teď už ale ne jeden, nýbrž čtyři sifony čekají na cestě "do dna".
Zdeněk Dvořák
Publikováno: Speleofórum 2006 (ročník 25), 72 - 73, Praha 2006, ISSN 1211-8397
Expedice Krubera - Voronja 2006
Předvoj k lednové výpravě
Letošní letní expedice přilákala na Arabiku opět mnoho speleologů z různých částí naší planety. Kromě klíčových osob z Ruska (D. Provalov, K. Muchin, I. Žarkov, J. Bazilevskij, A. Šuvalov a další), se sem sjelo více než deset zahraničních hostů a to i z takových zemí, jako je Japonsko nebo Mexiko, nejpočetnější mezi nimi však byli Poláci z klubů v Žagani a Wroclavi.
Expedice byla pojata jako přípravná etapa k nadcházející
zimní výpravě. Období, kdy
na hřebenech západního Kavkazu panují patnáctistupňové mrazy a zem je pokryta dvěma až třemi
metry sněhu, je totiž nejpříhodnější pro exploraci větve zvané Trisifonje, do které se zatím
podařilo proniknout pouze dvěma potápěčům. Tato čtyřmi sifony rozdělená část jeskyně sestupuje
do rekordní hloubky -2140 m a je zatím nejnadějnější cestou k předpokládanému
koridoru odvodňujícímu neznámé jeskynní systémy pod Arabikou. Takový úkol zahrnoval především
transport obrovského množství potápěčského materiálu hluboko do útrob masivu. Kromě toho bylo
v plánu najít pokračování v Game Over (-2060) a pokus o průnik Modrým sifonem
(cca -1700) v případě, že by to dovoloval nízký stav vody.
S optimistickými vyhlídkami, které umocňovalo i otevření rusko-abcházských hranic a jejich více méně bezproblémový přechod, jsme vystoupali až do základního tábora právě v době, kdy probíhalo vystrojování do bivaku Sandy Beach (-1360). Jelikož času není nikdy dost, naplánovali jsme s polskými kolegy aklimatizačně-transportní sestup do -500 m již na příští den. V jeskyni bylo vše jako před rokem. Stejné vystrojení, lana stírající jümary a slaňovátko stejně závratným tempem, pouze vody o něco ubylo, další dobré znamení, že v tomto roce snad již nebudeme svědky předčasných návratů a krkolomných záchranných operací. Hned další den jsem, pro změnu v ruské skupině, podnikl dvoudenní sestup, tentokrát až k prvnímu sifonu (-1400), čímž byla ukončena příprava na hlavní, několikadenní pobyt v jeskyni. Vše zatím probíhalo bez problémů, první čtverka prošla sifon a postavila tábor KSS (cca -1600), zkontrolovala přístup do nejhlubší části jeskyně a úroveň vody v Modrém sifonu. V tuto chvíli padl jeden z předpokládaných úkolů, neboť ačkoliv bylo vody celkově málo, hladina sifonu byla přesto příliš vysoko na to, aby bylo smysluplné pokusit se zde o ponor. Nahoře se zatím pomalu rodil konkrétní plán sestupů jednotlivých skupin, jejich složení a poslání. Po mnohahodinové diskusi byl nakonec hotov graf, ve kterém byla trasa každého družstva vyznačena vlastní barvou. Moje, žluté, se mělo vypravit pod zem na 5-6 nocí již následujícího dne a hlavním úkolem byla stavba nejhlubšího tábora Pěremyčka (cca -1960), umístěného na křižovatce mezi Game Over a Trisifonje. Tak jsem konečně mohl na vlastní oči spatřit tzv. Zazerkalje, nejhlubší část jeskyně, která je postupně objevována teprve od roku 2003. Dostat se sem není zcela prosté. V cestě totiž stojí sifon, nehluboký, dlouhý pár metrů, k jehož překonání je nutné si obléci gydrokostjum (dědictví sovětské speleologie, poměrně skladný gumový oblek používaný jako suchý neopren), připevnit si dvoulitrovou bombu k prsnímu úvazku, zhluboka se nadechnout a ... ... pokud se nevyskytl zádrhel, pak se po několika sekundách objevit na druhé straně, aniž by se muselo dýchat z připraveného aparátu.
Za sifonem jeskyně pokračuje dál, ale její charakter se začíná měnit. Člověk slaňuje stále
kolem hučících vodopádů, avšak přibývá meandrů na úkor velkých stupňů. Vše se nyní odehrává
v tmavém, téměř černém vápenci s pravidelnými tenkými vložkami vápenců rezavě
hnědých. Veškerá voda nakonec mizí v již několikrát zmíněném a doposud zcela
neprozkoumaném Modrém sifonu. Problém s jeho proplaváním donutil předchozí expedice, aby
hledaly cestu k dvoukilometrové hlubině jinde, a tak nakonec světla karbidek ukrajinských
speleologů poprvé ozářila těsné prostory mnoha desítek až stovek metrů dlouhého koridoru Way
to the dream, neboli pověstné Truby. Ta začíná hned za bivakem KSS. Je to soustava úžin, které
sice nejsou nijak extrémní, zato jsou dlouhé a pokud se v nich naráz pohybuje více lidí,
stává se vzduch těžkým, což mívá i neblahé důsledky na psychiku některých badatelů. Celá Truba
hned zpočátku předznamenává, že charakter jeskyně se zcela mění. Jestliže je Voronja
proměnlivou jeskyní, pak tato část je toho nejtypičtějším příkladem. Jeskyňáře náhle obklopí
ticho, tak netypické po nekonečném slaňování předchozích kaskád. Vůbec nic zde nenapovídá tomu,
že se člověk nachází v nejhlubší jeskyni světa. Chodby jsou nevelké, křivolaké a temné,
s průzračnými modrozelenými jezírky a malými propastmi a vůbec se pramálo podobají
hledanému obrovskému koridoru s podzemní řekou. Tmavohnědý až černý vápenec zde obsahuje
množství složek z odolnějších nekrasových hornin, vytvářejících bezpočet bizarních tvarů,
které doplňují četné krápníky a náteky různých barev. Tímto zvláštním podzemním světem se dá
sestoupit až k malému plácku nad propastí, do které odkudsi přitéká drobný potůček, na
místo pro poslední, nejhlubší tábor Pěremyčka. Odtud vedou zatím pouze dvě cesty. Po vodě se
člověk záhy ocitne nad klidnou hladinou sifonu Kvitočka, kterým začíná větev Trisifonje (-2140),
dále za bivakem se pak dá sestoupit až do -2060 m, do části zvané Game Over. Skupina
Andreje Šuvalova, která nás zde vystřídala, se v ní pokusila najít pokračování ve vysokém
komínu s průvanem, bohužel ve výšce okolo 50 m nade dnem její postup skončil pod
nebezpečným závalem.
Rekordní hloubku 2140 m se tak alespoň prozatím překonat nepodařilo. Stejně tak v meandru Krym (-220) byl nadějný postup po překonání 135 m zastaven, tentokrát úzkým místem a i hledání suché cesty za 1. sifon nás zatím přivedlo pouze do slepých míst. Přesto je možné zhodnotit expedici jako úspěšnou, neboť její hlavní účel byl bez problémů splněn. Téměř při každém sestupu jsme byli kromě nezbytných potřeb pro pobyt pod zemí (jídlo, benzín, karbid atd.) obtěžkáni potápěčskými lahvemi, které byly z velké části uskladněny na bezpečném místě, aby snad jejich drahocenný obsah nebyl vypuštěn ukrajinskými kolegy, dorazivšími na Arabiku v druhé polovině srpna. Jenom pro zajímavost, táborem Pti Drju (-700) prošlo směrem dolů na 67 transporťáků. V jeskyni byly také zanechány stany pro bivaky, karbid, benzín, transportní vaky, karabiny, spity a další nezbytný materiál určený pro příští expedici. Hlavní úder plánovaný na zimu tak byl dokonale připraven.
Zdeněk Dvořák
Publikováno: Speleofórum 2007 (ročník 26), 39 - 40, Praha 2007, ISSN 1211-8397